Víme o tom?

Ať děláme, co děláme, jsme pořád jednou nohou v kriminále.

 Když jsem se po gymnáziu rozhodovala kam dál, měla jsem celkem jednoduchou volbu – technický směr pro mě byl zcela nepřijatelný, protože bych skončila při první zkoušce a na studium typu filozofie, žurnalistika moje rodina neměla to správné zaměření v tehdejší společnosti. Na školu typu DAMU, JAMU jsem zase já neměla talent. Takže práva zvítězila jako humanitní směr s reálnou možností dostudovat.
Po státnicích jsem se chvíli trápila na odboru zdravotnictví dnešního Magistrátu města Brna, poté na právním odboru jedné firmy, která přežila i revoluci a existuje dodnes.  Náš šéf byl bývalý horník, člen KSČ, kterého strana po jeho úrazu při fárání v dolech, poslala na studia, aby se posléze ihned ujal vedoucí funkce.  Vzal to rychle – to, co my studovali 8 let a poté absolvovali další státní zkoušku, abychom mohli používat titul, on zvládl za čtyři roky.  A pak rovnou na vedoucího právního oddělení.

Byl silný kuřák, pod stolem měl zásobu piva a jiného alkoholu, takže když k nám někdo vstoupil, smrdělo to tam spíš jako v putyce, než  u právníků. Jako začínající zelenáč jsem se od něho určitě nic nenaučila. Moje odborná činnost se spíše podobala  metodě pokusu a omylu, nicméně se nemohu zbavit pocitu, že to snad v té době, kdy všechno bylo všech, nikomu nevadilo. Kromě mě samotné.

Odtud jsem odešla na právní odbor Fakultní nemocnice,  kde už to bylo něco jiného. Právní spory ohledně náhrady škody za poškození na zdraví pochybením při nesprávně poskytnuté péči mě skutečně bavily. Tady jsem se začala poprvé setkávat s lidskými osudy. Jako jedno z mnoha můžu uvést, že například v době, kdy jsem nastoupila,  byl mediálně propíraný případ v jiné nemocnici, kde se narodilo dítě se zjevnou poruchou, která mu nedávala žádné šance na dlouhý život. Vyskytla se určitá pochybení v poporodní péči, v důsledku čehož tenkrát novorozenec zemřel. Nicméně z toho byla tehdy ohromná ostuda, trestní stíhání a lékaři na všech gynekologických klinikách podlehli panice, aby snad i oni nebyli nařčeni z toho, že nesou podíl na úmrtí či nenarození novorozence.

V té době, když ženě zjistili, že její plod je postižený, zasedala komise lékařů – odborníků – která měla posoudit, zda je v daném konkrétním případě indikováno ženě vyvolat potrat, nebo předčasný porod, protože zkrátka embryo, které v sobě měla, nepřinese nikomu kolem sebe, tím méně sobě samotnému,  mnoho štěstí a nebude ani dlouho žít. Já jsem v té komisi byla jako právník, i když jsem do rozhodování neměla šanci nijak zasáhnout. Ale zákon to vyžadoval.  Lékaři měli v té době strach, protože co kdyby náhodou někdy někdo posoudil jejich rozhodnutí za trestný čin, který vzal někomu bezbrannému  šanci na život ….

A tak docházelo ke zcela absurdním situacím, kdy komisní bílé pláště ženě oznámili, že v sobě nosí- nejčastěji – těžkou formu hydrocefalu nebo dítě s jinou závažnou poruchou, které pro ni bude znamenat jen a jen trápení, nicméně že jí potrat prostě nevyvolají, neboť to není důvodné. Takže taková chuděra strávila zbytek těhotenství v těžkých depresích, že v ní roste zrůda. To mi připadalo naprosto neetické a velice kruté.

Tehdy jsem si udělala advokátní zkoušky a začala provozovat svoji vlastní advokátní praxi. Po revoluci jsme asi všichni advokáti zastupovali převážně podnikatele, neboť v té době došlo k obrovské vlně soukromého podnikání. Měla jsem dojem, že snad každý, s nadsázkou, byl podnikatel.  Lidé neřešili, zda si mají nějakou smlouvu napsat sami, nebo jít za právníkem. My měli tehdy hodně práce, protože mezi lidmi bylo hodně peněz. Myslím, že to extrém oproti dnešku, kdy za námi mnozí nepřijdou, aby ušetřili, aby posléze přišli o mnohem víc.  Tenkrát se zakládalo spousta nových firem, dělaly se převody obchodních podílů, obchodní právo bylo na výsluní. Jenže jak šel čas, začalo se měnit, tedy alespoň u mě, schéma poskytované právní služby. Najednou přicházeli lidé s tím, že se chtějí rozvádět, protože to dlouho v manželství moc nefungovala a navíc na partnera udeřili exekutoři. Byl konec podnikatelského rozmachu a přišlo období důsledků pro ty, co neměli štěstí. To provázela konkurzní řízení, která posléze nahradila řízení insolvenční.

Jako správkyně konkurzní podstaty jsem se musela mít nejvíc na pozoru, abych ochránila sama sebe, takže i ze mě se stal alibista. V očích věřitelského výboru jsem totiž mnohdy, ať jsem dělala cokoliv, pořád byla potencionálním zlodějem, který se snaží z té ekonomické mrtvoly – úpadce – urvat co nejvíc. Proti tomu se fakt nedalo nic dělat, jen si dávat pozor a snažit se mít všechno v pořádku. Po svých zkušenostech a po absolvování semináře na téma „insolvenční zákon“ jsem se rozhodla, že insolvenčním správcem být nechci.

Třebaže záležitosti z obchodní agendy jsou zcela jistě největším ekonomickým přínosem pro každého advokáta, mě bavily případy, které souvisely s lidskými osudy a o kterých jsem se následně rozhodla psát i knihy.  Během doby, jak trvala délka soudního sporu, jsem se s některými klienty sblížila natolik, že se mě osobně začaly dotýkat jejich osudy až doté míry, že jsem jim šla i na pohřeb. Samozřejmě jsem mnohem více vítala, když jsem byla pozvaná na svatbu. Co člověk a právní případ, to je jeden životní příběh.  A tak mě jednou v noci napadlo – asi jsem to musela mít uložené někde v podvědomí – že napíšu knihu Andělé a ti druzí, který se skládá právě z životních příběhů lidí, kteří mě do svých osudů nechali nahlédnout. Ne každý klient totiž touží se svým advokátem sdílet svůj příběh, někteří chtějí jen profesionální službu a poskytnou toliko nezbytnou míru informací, což je samozřejmě naprosto v pořádku.

Myslím si, že hodně lidí si neuvědomuje, že ať děláme, co děláme, pořád jsme jednou nohou v kriminále. Stačí být v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, stačí, aby nám ujely nervy, abychom  sedli do auta a měli v sobě zbytkový alkohol, o kterém netušíme, že tam je, a došlo k autonehodě se ztrátou na lidském životě. Mnohdy máte vedle sebe sousedy, o kterých se domníváte, že jim nejde než závidět, jak jsou úžasní a jak jim vše úžasně vychází. Kdyby vás nechali nahlédnout do své pomyslné ložnice, tak byste se možná nestačili divit a byli šťastní za svoji neúžasnou rodinu a neúžasný život.

Prostě když jsme jednou nahoře, vůbec to neznamená, že tam budeme napořád. Pevně věřím, že to platí i naopak.

Zdroj foto: Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account