Překážky a výhry: Moje cesta za bakalářským titulem

Aneb má cesta k titulu. Češi si hrají na tituly. To víme. Mě spíš přijde, že si tituly pohrávají s námi. A docela je to baví. Mě už o něco míň.

Zadáte si téma bakalářské práce. Ze seznamu nabízených témat, kdy polovinu ani nejsem s to vyslovit, si nějak nemůžu vybrat. Hm. Blbý. Ale vidím v tom zase příležitost mít svůj vlastní prostor. Doma mě učili, že nápady a originalita se cení. No jo, ale na katedře psychologie to vidí zřejmě jinak.
Mé krásné téma o snech a snění bylo zřejmě v rozporu se zájmem výše postavených lidí. Zamítnuto. „Slečno, je to proti pravidlům“. Jak to? Jakým? To už se asi nikdo nedozví. Velký bratr řekl ne.

Můj vedoucí práce byl tématem nadšen. Vyhrál se mnou souboj s vedoucí katedry. Téma jsme si nakonec prosadili. Konzultovali jsme vesele každý týden alespoň půl odpoledne. Skvělé! Nechci působit jako šprt, ale cítím, že budu první, kdo práci odevzdá. Pájí, Pájí, chyba lávky…

Sedím si na chodbě se spolužačkami, je první pauza tento týden, kdy stihnu dokonce i pozřít něco k obědu. Udělala jsem si kus kus se zeleninou. Tolik se na něj těším. „Pájo, co ty vlastně hele budeš dělat teď?“ říká Lola. „Teď se krásně najím….“ Proč se mě na to ptá??? „No ale jako…už máš jinýho vedoucího?“ „Na jídlo vedení nepotřebuju, heč!“ „Ale bakalářky, ne?“ „Ne, jako proč?“ „Ty to nevíš?“ „Jak mám vědět, co nevim, když nevim, co mám nevědět?“ „Eh…?“ „Krucinál to je jedno, řekni mi to!“ Můj pulz bubnuje….tepna na krku zahájila trojté salto. „No…..pan Spoleh-není-na-místě odešel….“ „Jako na oběd?“ ptám se zcela vážně a nevinně. „Ne…ze školy…už je to skoro dva týdny….“
 ……………
Smích. První reakce. Objevuje se, když je mozek naprosto přetížen či blízko totálního šoku. „Je ti dobře?“ Zelenám. Červenám. Brunátním. Rychle se vztyčím ze židle obviňujíc spolužačku z nejapných žertů a choré mysli. Řítím se bez jediného pozření výborného kuskusu ke kabinetu pana Spoleha. Na dveřích mě výsměšně zdraví jeho přeškrtnuté jméno. Stojím. Čumím. Kap kap. Tečou mi slzy asi…nebo sliny…nevím ani…možné je všechno.

Otáčím se, jelikož mé nohy hlásí odchod ze služby. „ÁÁÁÁ….“  Za mnou se vynořuje nečekaná postava. „Je Vám něco, kolegyně?“ ptá se profesorka sociální psychologie. „Asi potřebuju vysvětlit pár…konsequercí…konsivencí…..konsekvencí…..“ Lámu se v pláč. Nechápu. „On umřel, že jo?“ „To asi ne….“ odvětí mi stroze.
Káva o páté se protáhla, takže z dalšího půl dne výuky nemám nic. Paní profesorka mi vysvětluje konsekvence. Můj senzační vedoucí, uznávaný kantor po řadu let na fakultě. Vypadá to, že nikdo neví, co se stalo. Ona, sedící vedle jeho stolu v kabinetu, přišlá ráno do práce a viděla prázdno……nic víc, nic míň. Smutné na tom je, že tohle mi řekli všichni. Nikdo nic neví. „ Vždyť nám ještě předminulý týden zadával projekty na experimentální psychologii!!!“ zkouším ještě nějak smlouvat s neúprosnou realitou.
Bez jediného slova. Řádku. Mailu. Sms. Vysvětlení. Převelení mě k někomu jinému. Zůstala jsem sama jako opuštěné štěně.

Následovala mašinérie změn. Normálně nemívám problémy se přizpůsobit ale…tohle trošku nedávám. Zvyšuje se mi krevní tlak. Je konec října. A já začínám nanovo. Celá předchozí práce spadla úderem jednoho tikotu vteřinové ručičky jako domeček ze sena.
Změna tématu. Poprvé, podruhé a potřetí. Odklepnuto pro téma spánkové deprivace. Kdo že tady hlavně nechtěl psát o patologii???? Téma zužuji na pubertu. Ještě lepší, takové klidné období beze změn, že. No, s odevzdáním mezi prvními adepty se mohu rozloučit. Budu ráda, když to vůbec někdy napíšu….
Opět důležitost papírů v životě. Vyplňuji žádosti o změnu tématu. Dále žádosti o změnu vedoucího bakalářské práce. Donáším to na studijní a sekretariát.

Za týden mi přijde mail, že bohužel se jaksi nějakým záhadným způsobem mé žádosti kamsi poděly a je tudíž nutné je vyhotovit a odevzdat znovu. Mrchy. Takhle se vypařit. Takže autogramiáda pokračuje. Dneska bych na to řekla jen „Aspoň budu mít o čem psát“. Tehdy mi to ovšem tak super nepřišlo.
Nyní zbývají už jen přijímačky. Desítky nebo i stovky lidí, dvě kola. Písemná část, ústní. Prokazujeme motivaci k tomu ráno vstát až po to zachránit a spasit svět. Častá otázka je PROČ, JAK, a CO. Proč se sem hlásíte? Jak dokážete svůj zájem? Co pro to děláte? Ty vado. Tak jako asi se tři roky nepachtím pro nic za nic. Motivace? Chci pomáhat lidem. Za to vyrážej, ještě dřív než stačíte vstoupit do dveří. Chtějí podat altruistické sklony originální formou.
Nicméně vypadá to, že i přes malicherné běžné všední pidi lapálie psychologii dostuduji.

Někdy bych se z toho ale posra*a. Jediný papír, který chci rozhodně mít, je ten toaletní!!!!!!!!:-(:-(

Zdroj foto:Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account