V dalším díle seriálu Můj (k)rok tentokrát o dynamické neuromuskulární stabilizaci
Rozhodla jsem se s tím něco udělat. Kromě úpravy jídelníčku se neobejdu bez cvičení. Kdybych se vrhla do posilovny, budu cvičit podle anatomické funkce svalů. Posilovací cvičení jsou odvozena od začátku a úponu svalu. Na tomto principu je sestrojena i většina posilovacích strojů používaných v posilovnách. Pokud chci rozvíjet svalovou sílu a zároveň mám některé svaly oslabené a jiné naopak přetížené, což se například projevuje problémy se zády a klouby, nemůžu vycházet pouze z anatomie svalů, ale i z jejich začlenění do biomechanických řetězců a řídících procesů na úrovni mozku.
CO JSOU STABILIZAČNÍ SVALY
Pokud cvičíme například prsní svaly, jsou vždy aktivovány i svaly, které stabilizují jejich úpony, tj. svaly zádové, bránice, břišní svaly atd. Tato funkce je automatická a u většiny lidí velmi omezeně ovládaná vůlí, nemluvě o hlubokých svalech, které jsou pro stabilizaci a zpevnění obzvlášť důležité.
Stabilizační aktivita je v podstatě vypořádání těla s gravitací. To, že můžeme vzpřímeně stát nebo sedět, je výsledkem stabilizační aktivity, především hlubokého stabilizačního systému. Ten máme všichni a učíme se jej používat především v prvním roce života. Jeho ovládání je zcela nezávislé na naší vůli. I když sval ve své anatomické funkci dosahuje maximálních hodnot, tak jeho zapojení v konkrétní posturální (stabilizační) funkci může být zcela nedostatečné a v této funkci sval selhává.
Chybný stereotyp při stabilizaci si jedinec automaticky a nevědomky zafixuje do všech vykonávaných pohybů a cvičení. Důsledkem je jednostranné přetěžování měkkých tkání a kostry. Přeloženo do „lidštiny“: Když si špatně zafixujeme způsob, jakým chodíme, stojíme nebo sedíme, což jsou pohyby, které vykonáváme mimovolně, a budeme jej takto praktikovat třeba 40 let, klouby nebo záda se přihlásí o slovo bolestí. Dokonce tím můžeme negativně ovlivnit i funkci vnitřních orgánů. Když nebudeme správně sedět nebo stát, nemůže se správně pohybovat ani bránice, tudíž nemůžeme dobře dýchat, a tím okysličit příslušné tkáně.Tato špičková rehabilitační, ale také tréninková technika podle profesora Pavla Koláře úspěšně léčí bolesti páteře, svalů i kloubů.
Takové nesprávné stereotypy vznikají především v období vývoje například tím, že prudce vyrosteme, máme nevhodně postavené kyčle, případně nám jako miminkům nesprávně vázali plenky, nenosíme vhodnou obuv, máme nohy do „X“ nebo do „O“, nemáme dost pohybu nebo přehnaně praktikujeme jeden druh pohybu, máme po rodičích sklon k padající klenbě nohy nebo tzv. vysoký nárt a podobně. Tyto stereotypy je možné získat i v dospělosti, hlavně v důsledku úrazů.
JAK TO ZKOORDINOVAT
Léčba prostřednictvím dynamické neuromuskulární stabilizace tedy probíhá tak, že terapeut sleduje, jak se pacient přirozeně pohybuje, jak provede stoj na jedné noze, jak dýchá, zvedá paže, či jak se opře o ruce. Na základě toho stanoví, kde jsou odchylky a co je hlavním zdrojem těchto odchylek. Podle toho je pak nutné vybrat tu polohu či pohyb, ve kterém se svaly aktivují v potřebné koordinaci. Pacient pak musí cvičit i sám, nemusí tím ale strávit příliš času. Pokud je terapie dobře zacílena, stačí zpravidla třeba jen tři cviky, které mohou zabrat patnáct minut. Potíže by pak měly poměrně záhy mizet či se po cvičení alespoň zmírnit. To neplatí v případě akutního výhřezu ploténky, kdy je potřeba cvičit po určité období velmi intenzivně.
V praxi to například vypadá tak, že třeba chodíte po kolenou jako batole a oči i jazyk se učíte otáčet k nákročné horní končetině. Ano, ze začátku si možná budete připadat stejně divně jako já, ale když budete vytrvalí a důslední, vaše záda se vám odmění. V mém případě například úlevou v oblasti věčně ztuhlé šíje a ramen.
Tato špičková rehabilitační, ale také tréninková technika podle profesora Pavla Koláře úspěšně léčí bolesti páteře, svalů i kloubů. Šetrně a efektivně vás vrátí k aktivnímu životu nebo zvýší vaše sportovní výkony. Aby metoda DNS dobře a rychle fungovala, je k tomu ale potřeba terapeut s dostatečnými znalostmi, zkušenostmi a cítěním.
Proto jsem místo posilovny a rizika, že svůj stav ještě zhorším, zvolila intenzivní fyzioterapii. Očekávaný výsledek bude zřejmě stejný, tedy snad že něco zpevním, něco zhubnu, přibude mi svalové hmoty, ubude tuku, zvýší se moje výkonnost… Ale mám jistotu, že si neublížím. Naopak, můžu ještě srovnat své zafixované pohybové stereotypy tak, že mne záda přestanou bolet, budu více šetřit kolena a kyčle. Hledejte tedy tam, kde metodu DNS znají. Já jsem vybrala kliniku celostní terapie a sportu VO2max, jelikož jejich fyzioterapeuti vycházejí právě z metody profesora Koláře a jsou velmi zkušení.
zdroj: VO2max
CO JSOU STABILIZAČNÍ SVALY
Pokud cvičíme například prsní svaly, jsou vždy aktivovány i svaly, které stabilizují jejich úpony, tj. svaly zádové, bránice, břišní svaly atd. Tato funkce je automatická a u většiny lidí velmi omezeně ovládaná vůlí, nemluvě o hlubokých svalech, které jsou pro stabilizaci a zpevnění obzvlášť důležité.
Stabilizační aktivita je v podstatě vypořádání těla s gravitací. To, že můžeme vzpřímeně stát nebo sedět, je výsledkem stabilizační aktivity, především hlubokého stabilizačního systému. Ten máme všichni a učíme se jej používat především v prvním roce života. Jeho ovládání je zcela nezávislé na naší vůli. I když sval ve své anatomické funkci dosahuje maximálních hodnot, tak jeho zapojení v konkrétní posturální (stabilizační) funkci může být zcela nedostatečné a v této funkci sval selhává.
Chybný stereotyp při stabilizaci si jedinec automaticky a nevědomky zafixuje do všech vykonávaných pohybů a cvičení. Důsledkem je jednostranné přetěžování měkkých tkání a kostry. Přeloženo do „lidštiny“: Když si špatně zafixujeme způsob, jakým chodíme, stojíme nebo sedíme, což jsou pohyby, které vykonáváme mimovolně, a budeme jej takto praktikovat třeba 40 let, klouby nebo záda se přihlásí o slovo bolestí. Dokonce tím můžeme negativně ovlivnit i funkci vnitřních orgánů. Když nebudeme správně sedět nebo stát, nemůže se správně pohybovat ani bránice, tudíž nemůžeme dobře dýchat, a tím okysličit příslušné tkáně.Tato špičková rehabilitační, ale také tréninková technika podle profesora Pavla Koláře úspěšně léčí bolesti páteře, svalů i kloubů.
Takové nesprávné stereotypy vznikají především v období vývoje například tím, že prudce vyrosteme, máme nevhodně postavené kyčle, případně nám jako miminkům nesprávně vázali plenky, nenosíme vhodnou obuv, máme nohy do „X“ nebo do „O“, nemáme dost pohybu nebo přehnaně praktikujeme jeden druh pohybu, máme po rodičích sklon k padající klenbě nohy nebo tzv. vysoký nárt a podobně. Tyto stereotypy je možné získat i v dospělosti, hlavně v důsledku úrazů.
JAK TO ZKOORDINOVAT
Léčba prostřednictvím dynamické neuromuskulární stabilizace tedy probíhá tak, že terapeut sleduje, jak se pacient přirozeně pohybuje, jak provede stoj na jedné noze, jak dýchá, zvedá paže, či jak se opře o ruce. Na základě toho stanoví, kde jsou odchylky a co je hlavním zdrojem těchto odchylek. Podle toho je pak nutné vybrat tu polohu či pohyb, ve kterém se svaly aktivují v potřebné koordinaci. Pacient pak musí cvičit i sám, nemusí tím ale strávit příliš času. Pokud je terapie dobře zacílena, stačí zpravidla třeba jen tři cviky, které mohou zabrat patnáct minut. Potíže by pak měly poměrně záhy mizet či se po cvičení alespoň zmírnit. To neplatí v případě akutního výhřezu ploténky, kdy je potřeba cvičit po určité období velmi intenzivně.
V praxi to například vypadá tak, že třeba chodíte po kolenou jako batole a oči i jazyk se učíte otáčet k nákročné horní končetině. Ano, ze začátku si možná budete připadat stejně divně jako já, ale když budete vytrvalí a důslední, vaše záda se vám odmění. V mém případě například úlevou v oblasti věčně ztuhlé šíje a ramen.
Tato špičková rehabilitační, ale také tréninková technika podle profesora Pavla Koláře úspěšně léčí bolesti páteře, svalů i kloubů. Šetrně a efektivně vás vrátí k aktivnímu životu nebo zvýší vaše sportovní výkony. Aby metoda DNS dobře a rychle fungovala, je k tomu ale potřeba terapeut s dostatečnými znalostmi, zkušenostmi a cítěním.
Proto jsem místo posilovny a rizika, že svůj stav ještě zhorším, zvolila intenzivní fyzioterapii. Očekávaný výsledek bude zřejmě stejný, tedy snad že něco zpevním, něco zhubnu, přibude mi svalové hmoty, ubude tuku, zvýší se moje výkonnost… Ale mám jistotu, že si neublížím. Naopak, můžu ještě srovnat své zafixované pohybové stereotypy tak, že mne záda přestanou bolet, budu více šetřit kolena a kyčle. Hledejte tedy tam, kde metodu DNS znají. Já jsem vybrala kliniku celostní terapie a sportu VO2max, jelikož jejich fyzioterapeuti vycházejí právě z metody profesora Koláře a jsou velmi zkušení.
zdroj: VO2max