Jen málo medicínských postupů je předmětem tolika diskusí jako očkování. Pravdou však je, že právě očkování vděčíme za vymýcení některých chorob, na které se dříve umíralo. Takovou nemocí jsou například pravé neštovice.
Moderní očkování úzce souvisí se zkoumáním našeho imunitního systému. Už ve starověkých afrických a asijských civilizacích si lidé všimli, že kdo se jednou nakazil neštovicemi a přežil, málokdy se nakazil i podruhé. Řecký historik Thúkydiés v roce 429 před naším letopočtem zaznamenal toto svědectví písemně. V 10 století našeho letopočtu užili v Číně usušené neštovičné strupy k ochraně před pravými neštovicemi.
Tento způsob, odborně nazýváme variolace, popsal a zdokonalil britský lékař Edward Jenner. Toho zaujalo pozorování, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, se pak nenakazily těmi pravými. V roce 1796 provedl Jenner experiment na malém chlapci. Úmyslně chlapce nakazil kravskými neštovicemi, a když se chlapec vyléčil, vystavil ho neštovicím pravým, kterými už chlapec onemocněl. Od tohoto momentu, který z dnešního pohledu stojí za hranicí lékařské etiky, se datuje moderní vědecký přístup k očkování, které se od počátku 19. století začalo využívat masově.
