V knize I motýli pláčou rozebírám různé životní situace, ať už jde o vztahy, přátelství, lásku… prostě nad tím, co v životě potká každou/každého z nás… Ale není to psaní o rybaření 🙂
Kapitola 10.
Rybičky
Říká se, že láskou se trpí a zároveň nás opíjí štěstím. Ta má je ke mně obzvláště krutá. Krájí mě na kousky, a navíc se mi vysmívá. Do jaké míry mám tu bolest snášet? Možná mi to všechno jednou vynahradí. Balancuji mezi pomyslnou linií blaženosti a zármutku. Objevil ses v mém životě jako mávnutím kouzelného proutku. Jsi nádherný příklad prchavého štěstí, nestabilní, trýznivý úkaz lásky, která nemá trvání… musím najít sílu tě nechat jít, nebo nikdy nenajdu rovnováhu.
Je mi tak smutno. Bolest házím na papír, naivně doufám, že se mi tím uleví.
Musím to skončit. Musím ho nechat jít. Bolí to, ukrutně to bolí. Nic mu nevyčítám, dokonce ho i chápu. Vážně to dokážu pochopit. I pro mě byl rozvod nekonečný chaos. Nechtěla jsem nikomu ublížit, a tak jsem ubližovala sama sobě. Výčitky svědomí, že jsem zklamala. Selhala jako manželka, bohužel tu frašku pro okolí už jsem dál hrát nechtěla. Dělala jsem si starosti o syna. Měla jsem hrůzu, že ho budou štvát proti mně. Jen touha po svobodě byla silnější. Prahla jsem po vzduchu, co mi dlouho chyběl. Připadala jsem si znovu jako těhotná. Šťastná a nedočkavá z nového života, co se zrodí, zvědavá, jaký bude. Ovládal mě však strach z rozvodu, bázeň, co se se mnou stane, až odstřihnu pupeční šňůru. Najednou budu v tomhle cizím světě sama. Sama, bez rodiny, s dítětem. Dumala jsem nad tím, jak to všechno zvládnu. Znovu tu byla ta otázka: „Bude ze mě dobrá máma?“ Byl to strach z neznáma. Avšak já věděla, co chci. A bohužel, nebyl to život v nudném manželství, ale ani současná situace pro mě není tou ideální! Ne, nechci být pořád sama.
„Měla bys mít normální vztah!“ Hm, … to slýchám dost často.
Ale co to vůbec je, mít normální vztah? Pro společnost to většinou znamená, že muž a žena žijí v jedné domácnosti, v šuplíku mají pečlivě střeženou smlouvu. Připadá mi, že většina žen žije jako barevný rybičky. Jasně, jako barevný rybičky v akváriu. Stačí jim k životu nasypat krmení. Jako by se jim celý svět smrskl do „kulatýho akvárka“. Děti, plínky, škola, halda žehlení… jak jim tedy vyčítat, že nedokážou vést rozhovory o ničem jiném. Přátelí se s dalšími barevnými rybičkami a závistivě pomlouvají tu, co je nejvíc barevná. No jo, jenže já jsem vyskočila ven a nyní se tu plácám. To jo… možná jsem cvok, ale raději budu plavat v neznámu mezi žraloky než bezcílně plout pořád dokola.
Pravidlem ovšem je, že v tom „akvárku“ žijí rybičky dvě…
Zajímá mě, co vůbec nutí dvě individuální osoby žít pod jednou střechou. Dost možná, že já jsem normální vztah měla. Možná? Sbírala po bytě smradlavé ponožky, servírovala každý den teplou večeři, uklízela a prala, dokonce uměla i vymalovat… a přitom jsem i tehdy byla sama, i přestože vedle mě na gauči odfukoval „manžel“. Manžel v uvozovkách. A sex? Nulové vzrušení. Mechanické milování, žádné šeptání zamilovaných slov. Povinná půlhodina. Takové to rychle si to odbýt, aby byl na měsíc klid a přitom myslet, zda syn nezapomněl na úkoly z matiky a co budu zítra vařit a jestli nechybí toaletní papír. Prostě myslet na všechno jiné, jen abych nevnímala doteky. V duchu jsem si opakovala „nechci to!“ a v těch okamžicích mě pronásledovala myšlenka na útěk. Na jediné, na co jsem se ale zmohla, byl útěk do koupelny a tam jsem se vybrečela. Jako by už v životě nemělo nic smysl, žádnou cenu… byla jsem zoufale prázdná. V počáteční krizi jsem se troskotající vztah pokoušela zachránit, pak… pak už to nešlo, už jsem nechtěla.
Tak co mě při něm drželo? Jistota mít střechu nad hlavou pro mého syna. Nemít ani korunu, abych mohla začít sama. Jasně bylo to akvárko!
Vdávala jsem se, když mi bylo dvacet pět let, příšerně mladá a blbá. Poznali jsme se v Čechách. On tam byl na dovolené s kamarády. Po šestiměsíčním psaní, několika nesrozumitelných telefonátech v kostrbaté angličtině mě pozval na tři týdny na Sardinii. A já jela. Naivka. Ne sama, jela se mnou i Petra, kamarádka, ona si začala s jeho kámošem, jmenoval se Sam… Pak rok života v Itálii a pak svatba… Semlelo se to rychle. Ocitla jsem se v pasti. A nejhorší bylo to, že jsem do ní vlezla dobrovolně nalákaná na kus sýra. Tento fakt mi ovšem došel až nyní.
Když vztah nefunguje, měli by se dva rozejít a každý jít svou cestou! To by bylo logické, ale mnohdy po praktické stránce nemožné. Přiznávám si, že tato otázka mi hučí v hlavě už několik týdnů: „Co vlastně chci? Akvárko ne… tak co tedy?“
Zajímá mě, jaká spousta dalších lidí je v této situaci? Uvažují jako já? Je to běžná věc, že se vztahy bortí. Stávají se z nás milenky anebo si milence hledáme. Ale proč to proboha děláme? To si potřebujeme okořenit jednotvárný den? Vzrůšo? A není to někdy jako sypat si sůl do otevřených ran? Dost možná to je tím, že nemáme koule být sami, a tak držíme v šachu osoby dvě. Ach… jak ráda bych viděla lidem do hlavy! Nikdo na sebe nic nebonzne. To je mi víc než jasné. Bojí se… bojí se společnosti a bojí se samy sebe.
Byla jsem manželka a nyní je ze mě milenka. Krucinál, co bylo proboha snadnější? Být milenka mě ničí a úloha manželky mě dusila. Manželky člověka, který mě ničím neobohacoval, argumenty byly mnohdy tragické, negativní a toxické, prázdné. Mělo tedy smysl pokračovat s touto osobou, či nikoli? Jen proto, že s ním mám dítě? Ne! Nebyla jsem šťastná. Nikdy se mě v ničem nezastal. Přesto všechno mi ho bylo líto. Ano. Bylo mi ho i líto. Říkala jsem si, jak to jen beze mne zvládne. Ano, jsem takovej pošetilej blbec.
Další, a možná jeden z hlavních důvodů, byla tchyně. Kapitola sama pro sebe. Ovládla svého syna a štvala ho proti mně. Vymýšlela si a lhala a on všemu, co řekla, slepě věřil. Věty, kterými jsem se bránila, nechával bez povšimnutí.
Jednoho dne, bylo to těsně před Vánoci, jsme došli k rozhodnutí, že naše manželství ztratilo veškerý smysl. Druhý den jsem vzala do ruky telefon a zavolala do agentury, co pronajímají byty. Po dva roky, když mi bylo smutno, jsem hleděla v zaparkovaném autě na ceduli „Pronajímá se“, pověšenou na okně tříposchoďové bytovky. Zamyšlená, jak podkrovní byt za okny vypadá, snila jsem, že už tam bydlím. Telefonní číslo se mi vrylo do mozku, znala jsem ho nazpaměť.
Za necelý měsíc, v lednu, jsem se stěhovala.
V životě jsou taková období, během kterých vstupujeme z jednoho zklamání do druhého, skočíme z jedné propasti do druhé, a nakonec otevíráme oči, abychom zjistili, že jsme žili na podivném ostrově obklopeni falešnou náklonností a neupřímnými city. Pak je na nás, posbírat rozbité kusy našeho srdce, abychom se vydali na cestu, s lidskou důstojností a pevným odhodláním, aniž bychom se ohlíželi zpět.
