Veronika Jelínková, úžasná a krásná mladá žena, která září a svítí, když jí potkáte, napsala knihu Hoř Pomalu. Váže se na syndrom vyhoření, na fenomén uspěchané doby a naše touhy všechno stihnout, všechno zažít, všechno nasdílet na sociální sítě, které nás nakonec ochuzují o ten opravdový život. Ten se dá zažít jen když trochu zpomalíme, začneme se dívat a vnímat svět kolem sebe i svět uvnitř nás.
Četla jsem knížku poslední dva týdny roku 2018 a ačkoliv tam Veronika popisuje spoustu zajímavých technik, nejvíc jsem si odnesla z posledního odstavce, kde Veru píše, že v okamžiku, kdy zpomalíme, to terpve začne být opravdová jízda. Že zpomalení paradoxně způsobí, že nabere v životě nevídané otáčky. Zažila jsem to při jednom cvičení z knihy 28 dní v sukni – taková kniha pro ženy a o tom, jak prožívat ženství a svou sílu. Úkolem bylo: Najděte ve svém okolí řeku a běžte proti proudu. Až už vůbec nebudete moct, tak se otočte a běžte po proudu. Je to nebývalý zážitek. V Peci pod Sněžkou, kde jsem se toho času na pár dní nacházela, jsem vyběhla proti proudu Úpy směrem k lanovce na Sněžku a šlo to ztuha. Když jsem si navíc kousek před stanicí uvědomila, že tam chci doběhnout jen proto, abych neklesla v porovnání se ségrou (ta mimochodem běhá až na vrchol Sněžky, tu asi už nikdy nedohoním), obrátila jsem se běžela jsem po proudu. I když běh to asi není to správné slovo. Byl to spíš let! Ohromnými skoky a smrtelnou rychlostí jsem se řítila po vyšlapané cestičce a byla to ta největší jízda v životě! A přesně tak to funguje, když zpomalíte. Začne to být neuvěřitelná jízda, která vás nevyčerpává. Jen nevěřícně čumíte na tu rychlost, kterou se ve vašem životě všechno děje zatímco vy vlastně spíte deset hodin denně jako Einstein, večer si s dětma čtete pohádky a každý den hodinu cvičíte jógu a meditujete.
Kdybych totiž neběžela proti proudu, nevšimla bych si, že spoustu věcí dělám v životě proto, abych se vyrovnala sestře, nebo abych byla ideálně lepší než ona – přetrvávající a naprostor dysfunkční program z dětství, který mě stále ovládá. Kdybych si neudělala čas na malé cvičení s během podél vody nikdy bych nezažila tu neuvěřitelnou jízdu, kterou život je, když se nám podaří se přes všechny nánosy kravin dostat ke své podstatě.
A když přišel rok na novoroční předsevzetí a já netušila, co tam mám napsat, tak ke mě nad ránem přisla jasná zpráva: zpomal. Pokud nevím, co mám dělat, nechť nedělám nic. Ono míň znamená víc a radši toho dělat míň a líp, než hodně a všechno blbě – to se mi mimochodem povedlo loni.
Podle Verčiny knihy si teď dávám jen jeden úkol na den: včera třeba napsat seznam obrázků, které musím nakreslit do mé druhé knihy. Dneska mám na plánu další RUŠku se Sandrou a nic jiného nemusím. Život tak plyne poklidněji, ačkoliv mám co trénovat. Zvyk je totiž železná košile a já mám sice napsaný jeden úkol na den, stále se ale nachytávám s myšlenkou, co všechno ještě musím stihnout!!!
