*heart**heart**heart**heart**heart*
Marianne Williamson řekl velmi moudrou větu: „Minulost nezahojíme tak, že v ní zůstaneme, minulost zahojíme tak, že budeme žít naplno přítomnost.“ A to je svatá pravda. Ohlédněte se kamkoliv ve své minulosti a zjistíte, že trvá zhruba tři měsíce až půl roku, kdy naše paměť zařadí prožité do šuplíčku minulosti, vrazí mezi přítomnost a minulost konečně tu přihrádku, přestane se to tak boleestivě prolínat s minulostí a my už máme v hlavě aktuálně spíše přítomné okamžiky a čerstvé vzpomínky, než ty čtvrt roku staré. Je to obrovská úleva – ale tohle přináší čas. A není dobré se už do miinulosti vracet za účelem hledání viníků, živení pocitů studu, chyb… to nás jen odvádí od toho přítomného žití přítomnosti, jež je skutečně nejléčivější. Když přesto nutně potřebujete a cítíte, že se musíte do minulosti vrátit a něco v ní vyřešit, něco z ní vyplakat, vyhraďte si na to hájený čas. Nenechte si tím zkazit celý den, otrávit vleklým pocitem hnusu, který dokáže nejen zničit jakoukoliv životní produktivitu na 24 hodin denně, ale hlavně nic neřeší. Tím, že jsme rozptylování všedním dnem, běžnými činnostmi, těžko na něco kloudného přijdeme, pominu-li náhlá vnuknutí… ale to už sami cítíte, jestli vás to rozhodilo zbytečně, nebo jestli ten návrat minulosti do přítomnosti unášíte a cítíte, že něco se musí vyloupnout formou třeba toho náhlého vnuknutí u mytí nádobí nebo ve vaně. Tam tahle vnuknutí mívám nejčastěji… Ale jinak, stanovte si čas. Hájenou chvilku, hodinku, půlhodinku, budete se divit, ale někdy pro to odtesknění a uvolnění frustrace, smutku, stačí i pět minut, které cíleně budete myšlení a uvažování nad tématem věnovat. Přistupte k tomu jako ke sváteční chvilce, ve které chcete být sami a plně se věnovat jen minulosti. A je to… jednoduché. A velmi účinné.
