Životní zpověď na rozcestí: Mezi vděčností a odvahou
Ne, nechystám se se zabít. Vědomě určitě ne, ale jsem střevo (nejen básnický). A když se takový orgán rozhodne vypravit se za hranice svého domova, ba dokonce i své rodné zemičky, může se přihodit všelicos. Sežere mě žralok. Letadlu se zamotaj nohy. Předávkuju se zmrzlinou a kafem….co já vím. A čeho lidi litují před smrtí nejvíce? Toho, co neudělali a neřekli.
Budu pryč jen týden. Přesto jsem dnes ve tři ráno podlehla úvahám, co po sobě zanechávám. Koho. Je vše vyřešené? Urovnané? Kdyby mě nyní Pán Bůh povolal do svého království, budu připravená? Co si s sebou ponesu? Nejspíš nic moc..ale…bude to spíš čisté sněhobílé svědomí, brašna kamení a bolestí, listy rozčarování a dojetí nebo závaží strachu a hříchu?
Prvně by to byla vděčnost. Nesmírná a nezměrná vděčnost za dar života a dalších XYZ položek, které by zabraly stohy knih. Za to, že jsem ještě dneska viděla modrou oblohu. Že jsem si směla utrhnout voňavou levanduli, přestože mi hned natekly oči do sexy úzkých škvírek, pohladit své čerstvě vykartáčované morčátko, za jehož srst by se nemusel stydět žádný tvor. Za to, že mohu dát příspěvek na svůj blog a sledovat reakce lidí. Za vítr ve vlasech, který odvane nejednu starost a nahradí ji vzápětí pocitem lehkosti a svobody.
Nemám strach. Možná jsem jen lehce sentimentální.
Jestli jsem připravena odejít? Ne. Právě nyní ne. Všechno je, jak má být. Bakalářka je napsaná a čeká na svůj ortel. Na těle je vše jak má být, vše na svém místě. Vše funkční. A mysl je jako hladina, kterou rozčeří akorát listí radosti a vzrušení z očekávání něčeho nového.
Miluji. Miluji své přátele. Miluji každý den. Každou vteřinu příležitosti. Každý okamžik radosti. Miluji ten pocit lásky, který je všude kolem.
Je jen málo okamžiků, kdy si říkáte: „Můj život je nyní úplně perfektní.“ Ale můj je. A to právě teď. Učím se přežívat, mám vše, co potřebuji. Nemám strach. A když ano, umím mu čelit. Smíme chtít víc? A čeho víc? Já si cením tohoto okamžiku, který jsem si našla a vyhradila na zastavení se. Je to chvíle mezi hektickým balením na poslední chvíli, sháněním krémů s faktorem aspoň padesát plus a totálním sekaným spánkem, nebo jak nazvat to, co se pokouším dělat mezi třetí a šestou ráno. Ale nelituji. Nelituji ničeho. Jednak bych to považovala za zbytečné a jednak – co jsem udělal pro to, abych nemusela ničeho litovat? Všechno!
Miluji být živá. Vnímat všemi smysly a ještě intenzivněji, hlouběji, plněji. Zbožňuji si všímat maličkostí a detailů, které jiní nadutě opomíjí.
Cítím nesmírný vděk za to, že jsem se dnes mohla projít trávou od rosy zcela bosa….a nějaký kamínek zapíchnutý v chodidle na tom nic nezmění. Každý máme v životě své kamínky, třísky a ranky. Ale jdeme dál! Cítím se krásně i proto, že jsem si naplno zazpívala při běhu. Podívala jsem se do očí krásnému chlapci, který zapomněl vystoupit z metra včas, a přesto mu to stálo za to. Snědla jsem banán na veřejnosti (což normálně nerada dělám, jelikož dnešní sexistická doba je schopna mě nařknout z pohoršování veřejnosti).
Netoužím naposled někoho seřvat, nebo si vybrat všechny peníze a přejíst se. Ne. Já jedu dál. Vstříc novým zážitkům. Novým světům. Nové identitě. A jestli tahle cesta někdy skončí? Ne. Ať už na této zemi s Vámi či jinde sama či s někým jiným, budu makat dál. Snažit se, žít, milovat, pracovat, zpívat si, tančit. Bláznivě, zcela neřízeně, přitom uvědoměle a smysluplně. Dál si budu užívat svůj rej.
Nikdo nikdy nevíme, co nás čeká. Já věřím, že vždy nás něco čeká. A upřímně, ani bych nechtěla vědět, co se mi kdy a jak stane. Nuda, ne? A k čemu to? Mě stačí bohatě přítomnost, i ta má svých krás a děsů plno.
Nemám pro nikoho univerzální odkaz. Ani materiální (maximálně svého tuleního plyšáka bych chtěla zanechat některému z dětských domovů, jelikož jeho opelichaný oči rozzáří tvář každého, byť sebe zatvrzelejšího dítěte – vyzkoušeno, ověřeno!!!) ani duchovně. Snad jen – žijte. Dokud to jde. Nebojte se. Co přijde, to přijde. Všechno je v pořádku. Bojujte a užívejte si. Není nic lepšího. A zvládne to každý!!
Vlastně bych toho všem chtěla říct strašně moc. Ale ti, co mě znají, stejně vědí, co by to bylo. A to je důležité a zároveň nesmírně krásné. Tento dopis, byť má možná lehce konečný a chmurný nadpis, je veskrze pozitivní. Vždy, když jsem byla malá, jsem psala dopisy papír-tužka své rodině, když jsem někam jela. Třeba na tábor a tak. Zalepila jsem je neohrabaně do ulepené obálky a dala do šuplíčku svého stolu. Mamce jsem pak řekla, kde najde něco děsně tajnýho a sakra důležitýho, kdybych se nevrátila. Jednou ji to i rozplakalo. Pak už věděla a nemusela jsem říkat nic.
Smrt je vážné téma. Ale já se vždycky snažím orientovat se na život. Stihla jsem všechno? Ne. A co? Buď to to nemělo být, nebo to ještě bude!
A na závěr snad jen – slůvko DĚKUJI. Všem, kteří byli v životě mými průvodci, rádci, učiteli, přáteli, milenci, blízkými. Všem lidem, kteří se na mě usmáli a těm, kteří mi dali příležitost, abych se usmála i já. Děkuji všem, kteří byli mou součástí. V jakémkoli slova smyslu.
Děkuji za to, že bych rozhodně neodcházela ani nyní, ve svých 23 – letech, s pocitem, že jsem tu byla zbytečně. Ne. To ne. A to, co mě ještě bez pochyb čeká, bude ještě lepší a větší a silnější! Přijímám všechny výzvy, zkoušky. Testuji limity a hranice. Jsem ze srdce ráda, že jsem měla a mám šanci být tím, kým jsem.
Mějte se tu v ČR nebo kdekoli jinde všichni dobře. A i kdybych snad již nepodala zprávu, nevadí. Najdu si nějakou cestu. Vždycky. :-)*heart**heart*
Zdroj foto:Pixabay.com
