Teprve před nedávnem jsem si uvědomila co je vůbec pro mě dokonalost.
Přesně to, čeho jsem se nejvíce bála a to být sama sebou, být přirozená.
Pořád jsem se chtěla všem líbil a být nejkrásnější na světě až jsem tím zapomněla úplně sama na sebe.
Vše jsem potřebovala mít perfektní, krásné vlasy, krásné nalíčení, oblečení podle poslední módy. Jenže pokaždé co jsem se na sebe podívala do zrcadla, padalo samé obviňování a hledání chyb. Velký nos, divné vlasy, křivý zub a já nevím co dalšího si má mysl navymýšlela.
Ty důvody byly hodně ovlivněné tím, že jsem věřila tomu, co vidím na obrázcích. Věřila jsem, že ty hubený, krásný holky co jsou na obrázcích jsou takové i v reálu.
Byla to dlouhá cesta sebeobjevování proč si tak málo věřím, musela jsem se kouknout opravdu i na to co nejsem abych pochopila co jsem. Že krása se nehledá venku, ale uvnitř.
Chtěla jsem se natolik zalíbit svému okolí, že jsem zapomněla na to jaká jsem doopravdy. Na svou vnitřní krásu, na to co mám ráda. Já to zjistila až v moment kdy jsem se začala potkávat s lidmi, kteří miluji hudbu, chodili jsme do čajky a tam hrávali na různé hudební nástroje, chodili jsme do přírody a tam si užívali přítomnosti a já se až teprve v takové společnosti upřímně a od srdce zasmála. Najednou jsem pochopila co je opravdový úsměv a najednou jsem viděla jak jsem krásná, jak se mi krásně svítí oči a jak to vydí také lidé kolem mě. A to jsem nebyla vůbec namalovaná ani oblečená podle módy, byla jsem jen prostě svá, sama sebou.
Do té doby jsem byla naprosty perfekcionista, který hledá chyby i tam kde nejsou.
Došla jsem k závěru, že dokonalost je umět přijmout člověka takový jaký je, prostě se vším, i se svými klady, ale zároveň zápory.
Jen tak se dá objevit potenciál, to skryté uvnitř.
Teď mi stačí podívat se člověku do očí a prostře vím jestli je jen chodící maska a nebo dokonalost sama o sobě.
