Buďme samy sebou, ve svých smečkách i bez nich

Jsme-li ve skupině lidí, kteří žijí a smýšlejí podobně jako my, jsme často velmi podporovaní. I když tomu tak není vždy. Chodíme do práce, kde se potkáváme i s lidmi, kteří mají jiný směr, někdy žijeme uprostřed vesnice či městské části a máme pocit, že jsme tam tak nějak sami a někdy možná, že tam ani nepatříme. A tak abychom se stali přijatelnými pro své okolí, začneme se mu přizpůsobovat, většinou aniž bychom si toho byli vůbec vědomi. Tím ale ztrácíme svou přirozenost. Každý jsme originál a to, co je na nás jiné, může být pro někoho velmi inspirativní, pro jiného naopak nepřijatelné.
Zůstat ve své síle, ve svých citech, ve své radosti a ve své spontánnosti není vždy lehké. Jako děti se ohýbáme pod programy, které jsou nám v dobré víře předkládány a implantovány. Některé děti se ohýbají až se „ohnou“. Setkávám se s tím téměř při každé terapii, téměř na každém semináři. Někdy stačí jedna špatně pochopená emoce nebo silně emočně zabarvená věta a je zaděláno na nízké sebevědomí a strach se vůbec projevit.Ty děti, co se vzpouzí, nejsou někdy žel přijímané nejen okolím, ale ani vlastními rodiči. Kam se potom ztrácí bezpodmínečná láska? Existuje mezi námi? Jsme jí vůbec schopni?

Kam se poděla bezpodmínečná láska?
Umíme milovat své děti takové, jaké jsou? Dokážeme milovat i sami sebe takové, jací jsme?
A to je někdy ten základní kámen úrazu. Nemilujeme se ve své přirozenosti, protože nám to nebylo dovoleno. Pojďme se k ní tedy vrátit, najít, co je tou naší esencí. Daří se nám to v přítomnosti dalších, nám podobných nebo na seminářích, kde jsme propojeni, kde jsme v jednotě, kde jsme podporováni. Ale daří se nám to i pokud stojíme sami proti okolí? Pokud máme pocit (i když je to jen pocit a většinou námi samotnými vytvořený), že to není přijatelné, že takové nás nikdo nepřijímá. Zeptejme se pak: Kdo koho vlastně nepřijímá? A pak na jdeme na konci ukazováčku svoje tělo. Sebe.
Z toho jsme většinou překvapeni nejvíce. Narovnejme se a zůstaňme sví, i když nejsme stejní, i když jsme jiní. A to je to, co nás dělá originálními. Zůstaňme ve své přirozenosti, i kdybychom byli tak odlišní, že by to bylo do očí bijící. Najděme sílu stoupnout si sami za sebe, být v tom pevní a říct sobě i ostatním: ANO, TOHLE JSEM JÁ! I když teď jsme v tom sama, i když teď tu není okolí, které souhlasí. Stejně je to jen opora zvenku, a pokud se ztratí, můžeme se opřít jedině o sebe samé, nebo se sesypat. Zůstaňme tedy tím, čím jsme, i když vyběhneme ze své smečky. Stejně jako když se zvířata dostanou mimo ni. Nikdo se nesnaží předstírat, že je gorila, když kolem jsou jen gorily a já jsem medvědice. Stejně by to k ničemu nebylo. Nalezneme v tom nejen sebepřijetí, ale také klid, který kolikrát  tolik hledáme…

Stát ve své síle a samy za sebou. Ve své přirozenosti. Takové, jaké doopravdy jsme
V rámci tohoto tématu bych s vámi ráda sdílela prožitek jedné ženy, která měla možnost si vyzkoušet to zmiňované – „ve smečce i sama“ – v praxi. Po návratu ze semináře, který pořádám, „Žena ve své síle – Vlčice“ ji hned doma potěšil manžel lichotkou, že omládla. A aby nezůstalo jen u „řečí“, koupil jí symbolicky tričko s obrázkem vlka nebo vlčice. V práci, kde tedy „ve své smečce“ zrovna není, na ni čekaly těžké zkoušky. Zůstala svá, ve své síle, bez strachu a obav, které nám nasazují masky a tlačí nás do rolí, které bychom normálně nehrály. Projevila sebe sama a ejhle, vše šlo hladce, nikdo ničemu neodporoval a ještě byli všichni překvapení jejím neobvyklým klidem. Věci jí najednou připadají jiné a krásně do sebe zapadají. Ano, tak to je, když jsme své síle a nejdeme proti sobě. A té změny si všimlo i okolí a blízcí, kteří začali reagovat jinak, než byla zvyklá. Jak se říká, chceš-li něco změnit, první změn sebe.
 
Zdravím do vlčí smečky ze Středohoří, doufám, že se všechny máte dobře a užíváte si nabyté zkušenosti. Muž prohlásil, že jsem omládla, a jediné, co mi chybí, je vlk. Pravda, do panelákového bytu ho nevtěsnáme, a tak mi v pondělí ukázal tričko s vyjícím vlkem, které mi objednal. Je úžasné, jak jsem emočně klidná (věci mě naštvou, ale jen na povrchu). Holky díky moc za uvědomění si emočního klidu!!! Žasnu, jaký je ve mě klid, když mluvím s ředitelem (před tím jsem vibrovala a v hlavě jsem si přehrávala „klid“). Kolegové zvyklí na moje reakce se dívají a žasnou. Pracoviště je v krizi a ona je klidná. Na ulici mě zdraví děti, které neznám, hlásí se ke mě lidé, které neznám, a najednou je vše krásné a důvěrné. Vlastní děti (no vlastně už mladí pánové) mě objímají a jsou otevřené. Co jsem odjela do Mikulova, jsou tu neuvěřitelné západy slunce a trvají, i když jsem zpět. Věci do sebe zapadají a mně dochází i to, co jsem nestihla odkrýt ve vaší přítomnosti.“