Z videa na mě zívá Američanka, která je všechno jen ne právě probuzená. Ukazuje svým fanouškům, jak ona zvládá ráno se čtyřmi dětmi. Že se budí s natočenýma vlasama jí nežeru. Že vstane na první zazvonění? Jo, prý i takový lidi jsou. Ale týhle paní já nevěřím. Může jí být tak třicet, má čtyři děti od sedmi do dvou let. Je hubená, upravená a doma nemá smítko prachu. A během času, kdy její nejstarší syn absolvuje výuku v první třídě, ona stihne uklidit, pracovat, obstarat domácí zvěř (prý maj slepice), uvařit oběd, hrát si s dětmi a ještě odpovědět na komentáře na sociálních sítích. Kecá. Jak vypadá ráno u nás?
6:15
Zatímco sličná Američanka svižně vyskakuje z postele (krátce před sedmou, jelikož školka začíná o hodinu později) a vrhá se na ranní make-up, v druhé ruce kulmu a ihned natáčí své již natočené vlasy, vypráví do kamery, jak v tuto chvíli musí do sebe dostat tolik vody, kolik je jen možné, u nás se v tom nejlepším případě z postele nemotorně hrabe čarodějnice v kómatu a slibuje si, že dneska to dá. Do školky včas. Bez řevu. Že se třeba i nasnídá a namaluje. V horším případě budík zvoní ještě třikrát a čarodějnice si už nic neslibuje, jen se snaží rozchodit kóma.
Základem úspěchu skutečně je nejdřív připravit sebe sama. Tak, abych mohla kdykoliv od té chvíle vyrazit. Na make-up a vlasy dojde málokdy. Vlastně jsem docela ráda, když se někdy zvládnu napít. Základem jsou čisté zuby, oblečený zadek a procesy zajišťující, že se mě lidé nebudou na potkání lekat. Kulmu tu někde taky mám, ale nános prachu na ní jasně ukazuje, jak často na ni dojde. Make-up zkrátíme na řasenku – to znamená fakt dobrý start dne. Dneska na ni nedošlo.
6:40
V ideálním případě jdu vzbudit starší děti. S ohledem na vstávací traumata manželových bratranců a sestřenic, které babička budila řevem “Kykyrykýýýý! Vstáváme, je ráááááno!”, se je co nejněžněji snažím dostat z postele. Bertík je vzhůru lusknutím prstu (hlavně o víkendu), Klárka má těžká rána po mně. Takže se pro ni taky někdy v sedm potřetí vracím s řevem: “Kláro vstávej nebo už ti fakt dám na p****.” Jo, na to taky nejsem hrdá. Ale skutečně se to eliminuje tím, že JÁ jsem připravená a MÁM prostor věnovat se už jen dětem.
U Američanky doma se zrovna skotačí v posteli, protože má dostatek času se s dětmi pomazlit (namalovaná a naondulovaná) a jdou se vybírat oblečky pro krásný den. Ty jednoznačně musí být připravené z večera. Přes to nejede vlak. Taky dobrá příležitost zjistit už večer, že nemáte jedny jediné čisté legíny nebo ponožky. Hledání něčeho ucházejícího v koši se špinavým prádlem vám ráno rozhodně nepřidá.
Vstává Fanda, v ideálním případě dostává láhev s mlíkem přímo do postele (pro kritiky dodávám, že bych velmi ráda déle kojila, ale jaksi už nebyla nabídka ani poptávka), následně putuje na nočník.
6:55
Američanka servíruje cornflakes s mlíkem a jde se oblékat.
U nás začíná debata o snídani. Jo, taky bych si strašně přála, aby děti snídaly plátek žitného chleba se šunkou a rajčetem nebo ovesnou kaši lehce slazenou lžičkou medu, zapíjely to bylinným čajem a ani trochu se nezaprasily, ale realita je taková, že – jelikož ten budík zvonil někdy i třikrát, dám jim cokoliv, co nějak relativně rychle snědí. Sušenky Oreo, sladký jogurt, chleba s marmeládou, nezdravé čverečky, kolečka, lupínky, trojúhelníčky – jednoduše co si řeknou, není čas na hrdinství. A jo, štve mě to. Ale možná už taky víte, že mám dítě, co prostě nežere.
V průběhu snídaně je naprosto zásadní:
1) Nikdy a to naprosto nikdy, fakt v žádném případě nezapínat televizi. Důvodů je několik:
a) děti místo jídla zhypnotizovaně hledí na blikající obrazovku,
b) děti úmyslně zdržují ranní proces, aby se mohly dokoukat na jakoukoliv barevnou kokotinu,
c) děti by na televizi neměly koukat víc než tři hodiny denně, tudíž když vynecháme ráno, máme odpoledne tři potenciálně klidné hodiny pro případ nouze – ano, vím, nejsem na to hrdá, ale prostě občas jsem tak strašně zvrhlá, vím.
2) Nikdy neoblíkat děti před konzumací něčeho, čím se zaručeně poprasí. U nás tedy platí, že Bertík se obléká po snídani, Klárka, jelikož nežere, se obléká klidně před ní, v průběhu jídla ji češu a láduju a stejně není dojedeno.
Fanda se obléká do denní garderóby a je volně vypuštěn.
7:15
Děti dojídají snídani, jdeme se obléknout a vyrážíme do školky pěšky. Vycházíme do pěti minut, jelikož jsem si předchozího dne vše pečlivě připravila. Pokud ne, lítám po domě v botách, hledám pyžámka, plyšáky, desky s předškoláčkem, rukavice, Fandu a následně mi některé ze starších dětí oznámí, že jde čůrat. Následně najdu Fandu ve špajzu. Tam, kde o on pár minut před tím našel křepelčí vajíčka od babičky. 7:30 je nejzazší termín odchodu. Jdu převlékat Fandu. V 7:40 startuju auto. Jó, i takovééé dny jsooou!
Američanka nechává své tři děti doma a čtvrté veze do školy, aby si cestou mohli pohovořit. Točí významně své nohy jdoucí po chodníku.
7:59
Odevzdávám druhé dítě ve druhé budově školky a s pocitem vítěze maratonu se vracím domů. Někdy taky v 8:10 se po miliónté omlouvám, že jsme to zase nestihli. Ani tim autem. A nestihli bysme to ani letadlem. Jó, i takovééé dny jsooou!
Američanka věší plínky, uklízí po snídani. Zanechává dvě děti doma a veze druhé dítě do školy. Točí významně své nohy jdoucí po chodníku.
8:20
Přicházím domů, mám radost z extra tří tisíc kroků na hodinkách. Někdy se nasnídám a namaluju. Někdy si jen maluju, co všechno stihnu. Stihnu tak polovinu, pokud mám skvělý den. Někdy taky nic z naplánovaného, protože například dělám přiznání k dani z nemovitosti a celé dopoledne řeším, zda platíme daň za rok 2019 jako všechny ostatní, či na rok 2020, protože mi to tam vyplňuje systém. Následně řeším, co znamená DAP a proč mi vychází dvojnásobná daň oproti loňsku. Následně čtu deset článků o navýšení daně, kde se dozvídám, že se daň reálně nezvedla. Následně zjistím, že přesně v tom políčku, kde jsem třikrát kontrolovala, že je napsáno “2,5” je pouze “5”.
Následně zjišťuju, že je poledne a je čas vyrazit do školky, protože odpoledne máme ten balet, co Klárka nesnáší, a cvičení, co Bertík tak miluje.
Američanka právě updatovala svůj blog, odepsala fanouškům, uklidila celý dům, postarala se o slepice, uvařila oběd, hrála si se zbylými dvěma dětmi a způsobila mi trauma.
Jenže já ji nevěřím! Ani slovo! Kecá.
A ještě navrch slibuje natočit video o tom, jak vypadá její odpoledne!
Tůdle nůdle!
Nechci to vidět.
Ne ne ne!
Photo by Joseph Redfield from Pexels
