Neuvěřitelné příběhy, které se opravdu staly: Tajemno a záhadné setkání s duchem
Tajemno
Anotace: Jestli jste někdy měli pocit, že se vám stalo něco neuvěřitelného, po přečtení této knihy zjistíte, že nejste jediní. Všech sedm příběhů v této knize se opravdu stalo. Můžete jim věřit a nemusíte. Autorka vás nenutí, abyste začali věřit na nadpřirozeno, ale rozhodně se nad jejími příběhy zamyslíte.
Ukázka:
Svoji ženu jsem si bral před pěti lety a byla šťastná, že bydlíme ve městě, jelikož měla ráda společenský život. Město jí vyhovovalo až do té doby, než se nám narodil syn.
Najednou jsem zjišťoval, že už je velkoměstem nasycená a láká ji příroda, nejlépe samota někde u lesa.
„Už nemůžu, město mě ničí. Můžeme se někam odstěhovat? Vyměníme byt za domek. Co ty na to?!“ zeptala se jeden večer.
„Nápad je to dobrý, ale víš, že za tenhle byt nedostaneme takovou finanční částku, která by se dala použít na koupi domu. A hypotéku nám nedají. Žijeme z jednoho platu, jsi na mateřské a Péťa ještě nějaký čas do školky nepůjde,“ uvažoval jsem logicky.
Mé manželce to nedalo a s příšernou vervou se pustila do hledání nemovitosti na internetu. Po měsíci mě ohromila svým oznámením:
„Mám nádherný dům, je to hájenka, kousek za vesnicí. Chtějí to co nejrychleji prodat a jsou ochotni slevit. Už jsem domluvila prohlídku, jedeme se tam v sobotu podívat. “
Radost jsem z toho neměl, vlastně jsem se z města stěhovat nechtěl, ale věděl jsem, že pro manželku a dítě to bude to nejlepší, co pro ně můžu v momentální situaci dělat.
V sobotu jsem posadil Anetu a malého Péťu do auta a vyjeli jsme směr Sedlčany. Byl jsem sám zvědavý, jak nemovitost vypadá, jelikož jsem ji zatím viděl jen na fotkách v notebooku.
„Zde je hlavní místnost, té se říká světnice, a k tomu máte dva další pokojíky a velkou půdu, která se dá upravit jako podkroví. Půda má nádherné trámy a je možné si tam vestavět dva další pokoje,“ říkal ten den realitní makléř.
„Víte, my nejsme schopni vyplatit celou částku, kterou za nemovitost majitel požaduje, ale pokud bychom se nějak dohodli, tak nevidím problém,“ řekla moje žena a já jen doufal, že realitní makléř nesleví, jelikož jako chlap a tak trošku domácí kutil, jsem viděl, kolik práce nás na domě bude čekat.
„Promluvím v týdnu s majitelem domu a ozvu se vám. Domek dědil jediný syn po svém otci, panu Jakobisku, a tak bude záležet na něm, zda bude ochoten srazit cenu dolů,“ odpověděl makléř.
„Víte, ale my potřebujeme jít s cenou tak na polovičku,“ vyhrkl jsem.
„Uvidíme. Jsem si jist, že pan Jakobisku bude chtít dům prodat hodně rychle, ale jak dalece sleví, nevím,“ odpověděl.
Za dva dny se nám ozval a zvěstoval nám, že dům je na prodej za námi požadovanou cenu.
„Není to divné?“ nezdálo se mé ženě.
„Já myslím, že ne. Asi pozůstalý syn potřebuje rychle peníze,“ uvažoval jsem.
Během dvou měsíců bylo vše vyřízeno a po malých úpravách jsme se přestěhovali do vysněné hájenky.
Přišla první noc v novém domě.
Zalehl jsem do postele a má žena se ke mně přitulila. Byli jsme šťastní, že se nám povedlo uskutečnit náš sen. Vzápětí však přišel sen mnohem horší. Nad naší postelí stál
rozmazaný muž v klobouku a nepromokavé pláštěnce. Mohlo mu být tak šedesát let a koukal na nás. Sen mě probudil a to probudilo moji ženu.
„Asi se mi něco zdálo. Mám pocit, že tady je někdo třetí a kouká na nás. Zbláznil jsem se, viď? Tak dobrou noc,“ políbil jsem svou druhou polovičku a pokusil se znovu usnout.
Další noc přišel nezvaný host znovu. Stál nade mnou a koukal mi do obličeje.
„Tak to jsi ty,“ říkal. Měl zase ten klobouk a nepromokavou bundu. Tentokrát jsem mu viděl pořádně do obličeje. Měl tvrdé rysy, vrásky na čele a chyběly mu dva přední zuby. Jak přišel, tak zase odešel. Anetě už jsem raději nic neříkal, ale měl jsem celý den o čem přemýšlet.
Další noc jsem uléhal do postele s přáním, ať se mi zdá něco lepšího. Nestalo se tak. Nezvaný host přišel znovu a rovnou se dal se mnou do řeči:
„Tak to jsi ty, co jsi koupil hájenku. Já už jsem nezvládal se o ni starat a můj jediný syn je k ničemu.“
Pak zmizel.
„To přece není možné, už třetí den ten samý sen. Nevěřím na sny a na duchy už vůbec ne,“ řekl jsem to odpoledne sám sobě, abych nabral sílu a možná zahnal ducha, na kterého, jak jsem tvrdil, nevěřím.
Pomalu jsem začínal mít strach usnout. Jenže tuto noc jsem nespal a ten neznámý člověk stejně přišel za mnou a začal si se mnou povídat.
„To je fajn, že opravíš hájenku a že tady budeš bydlet s rodinou. Už dávno to tak mělo být, ale já jsem bohužel o ženu a syna přišel, jelikož ode mě odešli, a žil jsem tady sám. Slib mi tady před svojí ženou, že se postaráš o dům,“ naléhal.
Začal jsem nahlas mluvit:
„Neboj, postarám se o dům, zahradu, udělám vestavbu na půdě a bude tady určitě moc krásné bydlení.“
Koukl jsem na ženu vedle sebe, ta naštěstí tvrdě spala. Viděla by toho cizince taky, nebo přišel jen za mnou? uvažoval jsem.
„Takže jsme domluveni. Postarej se hezky o dům, a jak je na půdě ten trám pod oknem, tak ho zachovej. Měl jsem ten trám a to okno moc rád,“ smál se na mě se svýma hnědýma očima a ústy bez dvou předních zubů.
„Nevím, kdo jsi, ale slibuji, že se o dům budu starat. A ten trám v žádném případě nezruším, pokud se ti tak líbil. Hned, jakmile to půjde, začnu dům opravovat. Spokojený?“ mluvil jsem nahlas, až jsem probudil svoji ženu.
„Co se děje? S kým si tady povídáš? Něco se ti zdálo. Prosím tě, pojď spát,“ rozespale mi nakázala.
Jak jsem slíbil, začal jsem na domě pomalu pracovat. Ten záhadný muž přišel už jen jednou a jediné, co mi řekl, bylo: „Děkuji.“
Pak už se nikdy neobjevil.
„Kdo to byl a kde je?“ vrtalo mi hlavou.
Nikoho z vesnice, která byla vzdálená asi půl kilometru, jsem neznal a s nikým jsem se nebavil. Moje žena chodila občas do místního krámu a seznámila se s prodavačkou. Jeden den přišla s tím, že je v místním kulturním domě ples a bylo by fajn tam zajít.
„Alespoň se seznámíme a možná najdeme i pár známých. Nemůžeme tady být takhle odseknutí,“ uvažovala logicky.
V sobotu jsme tedy vyrazili na místní vesnickou akci.
„Já jsem Pepa. Ty bydlíš v hájence po Bedřichovi, že jo?“ dal se se mnou do řeči jeden z nových sousedů s pivem v ruce.
„Ahoj, jsem Martin a tohle je má žena Aneta,“ odpověděl jsem.
„To víš, Bedřich, to byl zvláštní člověk, ale byl hrozně fajn. Pojď, dáme si panáka,“ přerušil tok myšlenek o bývalém majiteli domu Pepa.
„A jak se ti tam bydlí?“
„Myslím, že z toho dá udělat krásná hájenka. Snažím se s tím domem postupně něco dělat,“ začal jsem mluvit o svých stavebních plánech.
„To víš, Bedřich, to byla zajímavá figurka. Škoda, že už tady není mezi námi, viď Karle,“ otočil se na dalšího obyvatele vesnice.
„Byl vlastně takový veselý chudák. On se chtěl několikrát na půdě oběsit, a buď se s ním to lano utrhlo, nebo ho našla žena a zachránila. No a pak od něho odešla i s dítětem a on žil roky sám. Když mu vyrostl syn, tak chtěl, aby mu s domkem i se zahradou pomohl, ale kluk vyrostl pro kriminál a hrál automaty. Práce mu nevoněla a představa, že má trávit třeba jen víkend na samotě, ho děsila. Béďa byl z toho špatný,“ doplnil Pepu Karel.
„No to víš, on se trápil tím, že jeho žena byla trošku do větru. Představoval si nějakou hodnou ženušku a chtěl mít na hájence spořádanou rodinku. Moc se mu to nepovedlo. Pořád ho mám před očima, jak má klobouk na hlavě, nepromokavou bundu a chodí i za deště kolem domu. Byl to takový dobrák, ale asi moc citlivý,“ pokračoval v popisu Pepa.
„Jak že vypadal?“ zeptal jsem se a pro jistotu si objednal dalšího panáka.
„Byl to kus chlapa. Poslední dobou byl docela roztomilý, jelikož mu vypadly dva přední zuby,“ říkal Karel.
„Víš, stále ho vidím. Ty jeho dobrosrdečné hnědé oči, rozesmátá ústa, klobouk na hlavě a bundu do deště. Nosil roky tu stejnou, takovou hnědou. Škoda, že ten trám, na kterém ho našli oběšeného, byl tak pevný a vydržel i tu jeho váhu,“ dokončil svou řeč Pepa.
„Prosím tě, on neměl zuby, nosil klobouk a…“ raději jsem větu nedokončil a dal si dalšího panáka.
„Oběsil se u okna, a když šel okolo jeden náš kámoš, tak ho tam viděl. Naštěstí tam prý visel jen dva dni. To je osud, co? A syn mu nešel ani na pohřeb. Jen ten dům zdědil a pravděpodobně vám ho rychle prodal, aby měl na své gamblerství. Jo, Béďa, to byl dobrák,“ povzdechl.
Po dalším panáku mi všechno došlo. Nevěřil jsem na duchy, ale teď jsem musel přiznat, že Bedřich za mnou opravdu chodil i po smrti. Popis přesně souhlasil. Barva očí, ústa, oblečení, velká postava… Vždyť on za mnou přišel jen proto, aby se přesvědčil nebo mě požádal, abych konečně splnil jeho sen. Chtěl, aby v tom domečku žila spořádaná rodina se synem, jak si sám to přál uskutečnit, a nepovedlo se mu to. Myslím, že mu to rád splním.
Od té doby si občas lehnu do postele, a jakmile manželka usne, zavolám:
„Bedřichu, kde jsi? Co tomu říkáš? Máme nový plot.“
Duch za mnou přijde, má stále ten bezzubý úsměv, hnědé oči a je pořád stejný. Ten neznámý a nezvaný host je součástí naší hájenky a já ho mám moc rád. Jen jediné mě na něm štve. Pořád má tu stejnou nepromokavou bundu, klobouk a vůbec nestárne, na rozdíl od nás.
Zdroj foto: Lucie Lízlerová
