Šamanův příběh
Kapitola 1: Trofej
Narodil jsem se v roce 12 ANNO LUPI (roku vlka), což podle starého gregoriánského kalendáře, který se dodnes v částech Evropy používá, je rok 2023. Měl jsem velký respekt k roku, kdy Wulf, vlčí Bůh, dokončil svůj poslední smrtelný život, aby skončilo Temné milénium. Můj kmen se jmenuje po Nebezpečných horách, které jsou dominantou Temného lesa, jenž leží na sever od Azurové řeky. Mnozí se našeho kmene bojí, protože si myslí, že jsme zvláštní a tajemní obyvatelé Temného lesa a Nebezpečných hor – tajemných končin zahalených do mlhy, a že jsme vyvolení vlky. Poté co války skončily, skrývali jsme se a znovuobjevovali pohanské zvyky. Každým měsícem, který nastal po roce „ANNO LUPI 1“ (Rok vlka 1), tragédie – kompletní vypálení Evropy – se začala vzdalovat a jednodušší a lepší život se začal přibližovat.
Zkouška dospělosti
Náš kmen má tradici vydat se do nějakého zruinovaného města a přinést odtamtud trofej jako takovou zkoušku dospělosti. Obvykle je to nějaký lesklý kovový předmět. Mosazné mince byly jeden čas velmi oblíbené, také zlaté předměty jako prsteny. Jeden můj kamarád přinesl z cesty hodinky a jiný nůžky, které si velmi oblíbily ženy a stříhaly si s nimi vlasy. Perfektní… Co mám ksakru přinést já, abych tomu mohl konkurovat?
V ruinách byly skutečná nebezpečí – od tuláků bez kmene, kteří vandrovali přes Evropu, většinou pozůstatky křesťanů. Jejich krutost byla velmi známá, mučili následovníky Velkého Wulfa, protože je měli za modloslužebníky. Bylo lepší spáchat sebevraždu, než padnout do jejich krutých rukou. Také se zde potulovaly smečky psů. Byly zde i nevybuchlé miny a bomby v troskách nedokončené války a nedosaženého míru.
Hledání trofeje
Když přišel můj čas a má matka mi řekla, že stařešinové chtějí provést pro mě ceremonii, protože nemám otce, neřekla mi, kdo můj otec skutečně byl. Občas jsem si ho představoval, jak se vrací domů, připraven vzít mě do náruče a chránit mě. To je to, po čem jsem toužil a po čem toužila má matka. Nevěděl jsem, že můj otec byl Jacob Wald, první, kdo běhal s vlky.
Měl jsem se vydat na cestu. Moje matka mě objala a já věděl, že se nevrátím stejný, ale že se vrátím zpátky změněný. Jestli se vrátím zpátky…
Byl zrovna deštivý, vlhký podzim. Opustil jsem kmen a vydal se na cestu. Viděl jsem ve stínu svoji matku, jak tam stojí… A pak ještě něco víc, JEHO nebo JEHO STÍN. Uviděl jsem něco, co vypadalo jako běžící vlk, a hned jsem věděl, kdo bude můj průvodce na mé cestě za dospělostí.
„Wulfe, pomoz mi!“, zašeptal jsem nejjednodušší modlitbu, stejně jako to udělal vlk Klimt na úplném počátku cesty do Srdce krajiny. „Ach, můj Bože, pomoz mi.“
O této první cestě jsem mluvil nespočetněkrát a také mnohokrát psal, aby ostatní měli signály a paměti na cestě, když se odvážili hnout z místa. Taková slova a opakování nemohou udělat muže z chlapce, ženu z dívky, ze slabocha odvážlivce, ale mohou být pomocnou rukou během cesty.
Setkání s nebezpečím
Po dvou měsících cestování po zapomenutých vesnicích jsem našel dostatek trofejí – mince z mědi, stříbra, zlaté prsteny, jeden roztavený na kosti, který jsem vzal jako připomínku na to, co se stalo. Ale nenašel jsem žádnou trofej, která by mě oslovila. Žádnou, o které bych věděl, že čekala přímo na mě, abych ji našel. Ale vzal jsem nějaké zlato, prsten, když jsem nenašel nic lepšího. Byl jsem připraven jít zpět, a mohl bych se vrátit se ctí, ale to, co jsem hledal, jsem nenašel. Zima přicházela a divocí psi přicházeli dolů z hor a znervózňovali mě. Najednou, aniž bych si všiml, že by mě sledovali, přišli tuláci a našli mě. Naučili se skrývat jako krysy. Byl jsem zahnán do úzkých a zabil jsem někoho, o kom jsem si myslel, že je to muž, podle jeho umazané tváře, ale ukázalo se, že to není nic víc než chlapec jako já. Nejen že to byl tulák, ale vypadal také jako křesťan kvůli dřevěnému kříži kolem krku. Litoval jsem ho, když jsem viděl, že jeho krev je červená, tak jako moje. Slíbil jsem, že už nikdy nezabiju člověka znovu. Ale neunikl jsem na dlouho. Obklíčila mě skupina psů, zdrželi mě dostatečně dlouho, aby mě tuláci znovu dostihli. Dostal jsem neodbytný pocit, že má trofej, kterou hledám, je zde. Začal jsem poznávat své nejhlubší strachy a volal jsem na pomoc mého otce, kterého jsem nikdy nepoznal. Začal jsem přemýšlet, jestli ještě někdy uvidím Nebezpečné hory a Temný les a zda uslyším vytí vlků. Schovával jsem se, zabíjel jsem krysy k jídlu holýma rukama a zuby. Tohle místo bylo úplné peklo. Nebyl jsem už chlapcem, nebyl jsem ani mužem, a tuláci a psi mi ukazovali mé nedostatky.
Záchrana a nalezení trofeje
Nakonec, velmi oslabený, jsem vylezl z podzemí nadýchat se trochu čerstvého vzduchu, unavený, zmatený, zoufalý. Teď mě mí pronásledovatelé obklíčili a zamezili mi cestu zpátky do podzemí. Čtyři muži a žena, zřejmě matka chlapce, kterého jsem zabil, všichni ozbrojení, se smečkou psů, čekající na ostatní. Říkal jsem si, že smrt v zubech psa bude lepší, než padnout do rukou tuláků a podstoupit jejich mučení. Spadl jsem, otočil se, a uviděl štěkající psy spěchající mě kruhově obklíčit. Jejich pánové byli nedaleko a chechtali se a gestikulovali, vtom první pes zpomalil, spustil hlavu a vytasil zuby připraven k útoku.
„WULFE!“ Začal jsem brečet… „Wulfe! Otče…“
ON se pak vynořil ze stínů – vlk, kterého jsem viděl, když jsem opouštěl kmen, a o kterém jsem věděl, že je můj průvodce, a on vytvořil bariéru mezi mnou a psem. Stál pevně, ohromný jako kámen, tmavý vlk, jeho pomalý dech ukazoval jeho klid, vyrovnanost – postrádal strach. Byl cítit vůní lesa a skalním větrem.
Jeden ze psů zaštěkal a vlk zavyl na odpověď. Psi poníženě stáhli ocasy mezi nohy, smích tuláků přešel v křik, jejich útočná gesta přešla v obranná. Byli překvapeni a vyděšeni, jako kdyby nečelili jednomu vlku, ale celé smečce.
Jeden po druhém se vzdálili, mumlali a pošťuchovali jeden druhého, pištěli a naléhavě zakřičeli na psy, aby je následovali. Nevím, jestli tihle lidé uctívali křesťanského Boha nebo ne, ale byl to Wulf a jeho reprezentant, koho se báli. Nikdy jsem nebyl tak blízko vlka. Wulf byl blízko mě, a také můj otec. Začal jsem se třást, brečet, opět pouhým chlapcem, a vlk se otočil a zíral na mě. Jak jsem hleděl na světla jeho očí, tak velké a dobré, zvládl cestu, kterou mě vedl. Pocítil jsem druhou stranu strachu, letmo jsem ucítil pocit svobody. Nenašel jsem hmatatelnou trofej, ale vnitřní vědění, a v tu chvíli jsem věděl, že můj úkol je být šamanem.
Nevím, jak dlouho jsem cestoval. Nyní v bezpečí jsem se rozhodl v klidu vyspat ve stínech slunečního světla a můj vlčí ochránce mi stínil. Bylo to druhý den dopoledne, kdy napůl spící, napůl bdící jsem zahlédl kovovou bednu zářící z hromady trosek. Hrabal jsem, hrabal jsem více, můj vlčí průvodce souhlasně pozoroval. Našel jsem uvnitř něco, co jsem nikdy předtím neviděl. Lepší než mince, prsteny, stříbrné hodinky. Lepší dokonce než nůžky, které zaujaly dívky. Bylo to zabaleno v plastu, čisté, nebyl jsem si jistý, co to je. Nebylo to o mnoho větší než dvě ruce, tenké, ani lehké, ani těžké. Otevřel jsem to s obavami, jako kdyby to mohla být mina nebo bomba, přestože jsem věděl, že to určitě není. Vlk mě k tomu dovedl a Wulf byl se mnou a také můj otec. Opatrně jsem odstranil plast, a tam to bylo, zašlý kovový ovál s držadlem, zrcadlo obalené stříbrem, které teď bylo černé. Zrcadlo překvapovalo svou jasností a zdálo se, že ukazuje moji tvář mnohem jasněji, než jakou jsem ji kdy viděl v zrcadlech, které běžně používáme.
Samozřejmě jsem už viděl skleněná zrcadla, ale byla rozbitá a postříbření bylo zkrabatělé a drolilo se. Tohle bylo křišťálově čisté jako nebe po dešti.
Návrat domů
Stál jsem v ruinách, vyhladovělý a dlouho předtím jsem žil ve strachu, neměl bych zářit štěstím. Ale zářil jsem. Nebyl jsem více klukem. Byla to tvář MUŽE. Nebyl jsem více ten, který jsem si myslel, že jsem. Vypadal jsem stejně jako předtím, a tímto jsem našel počátek budoucnosti. Nejen, že jsem zvládl svou zkoušku dospělosti, začal jsem i dlouhou cestu stát se šamanem. Zrcadlo mi ukazovalo muže na cestě a dalo mi potenciální vizi sebe samého.
Chvíli jsem zde zůstal, držel jsem zrcadlo a přemýšlel o tom, co jsem viděl. Jako by to bylo bezpečně uložené pro mě desetiletí předem. Nebyl bych překvapen, kdyby tam bylo napsáno „Pro Matthiuse, syna Jakoba Walda“.
Vlk se vrátil zpět ke mně. Jeho oči velely, abych toto místo teď opustil, vydal se na cestu. Na cestu zpět, na cestu domů, abych začal svá studia šamanismu.
Trofej jsem vzal s sebou, dokonalé zrcadlo, které přežilo desetiletí před holokaustem a během něj.
Bezpečně uložené v mém batohu na zádech jsem následoval toho, kdo mě vedl, Wulfa, nebo mého otce, nebo Věčné vlky a byl jsem připraven jít domů a jednoho vzdáleného dne k Wulfí Skále samotné a na mojí vlčí stezku ke hvězdám.
Vlk se na chvíli zastavil, proměnil se na chvíli v člověka, mého otce, abych věděl, kdo byl mým průvodcem a abych mohl věřit způsobu, jakým vede.
Připadalo mi, že jsem viděl sám sebe.
Zdroj foto: Michaela Nováková
