ARRAIAL D´AJUDA
Příjezd do Porto Seguro byl úmorný. Pamatuji se na nesnesitelné horko, které mne soužilo v džínách a nejteplejším svetru, ve kterém jsem přiletěla z Evropy a nevešel se do batohu. Na malém nádraží nás odchytil menší šlachovitý rastafari, hned nás identifikoval jako blázny a tak nás raději nasměroval do nedaleké hippie – vesničky , která se jmenuje Arraial d´Ajuda.
Porto Seguro je místem, kde portugalci poprvé vystoupili ze svých lodí na brazilskou půdu v dubnu roku 1500. To jméno znamená „ bezpečný přístav“ a dnes je to docela velké město. Pro mne už tenkrát moc velké. Měla jsem neurčitou představu ráje, když se řeklo Brazílie a byla jsem odhodlána ho objevit.
Autobus zastavil na prostranství z písku v Arraial d ´Ajuda a já viděla to, co jsem měla na mysli, když jsem řekla na nádraží v Riu „ nejbrazilštějí“ místo. Na plácku, který byl jak už jsem zmínila z písku, vyřezávali a malovali artesanados * ty nejbarevnější nápisy ze dřeva pro hostely, ulice či restaurace. Jména na nich lemovaly v jasných barvách květy, ovoce, a ptáci. A tak to vypadalo i kolem plácku. Na stromech seděli pestrobarevní a přehnaně velicí papoušci, u dalšího menšího stromu na řetízku přivázaná opice, sedící na bobku v příjemném stínu a pozorujíce dění okolo. Sem tam stánek, ve kterém se prodávalo ovoce, nebo bižuterie z přírodních materiálů. A ti lidé! Krásní lidé s pevnou kůží barvy čokolády, hořké i mléčné a s očima zelenýma jako smaragdy! Někteří s vlasy afričana, ale blond! Byla jsem v šoku! Ženy byly oblečené do lehkých barevných šatů, muži v bermudách a od pasu nahoru obnaženi. Nosili se po plácku s takovou elegancí a ležérností, že jsem okamžitě vnímala všechny svoje mindráky najednou. Byli veselí a přátelští a když jsem se na někoho z nich podívala, neuhnuli očima, usmáli se a zvedli palec!
Už zase ten palec!
Ten plácek byl nádraží, což jsem já, z komunistického šedého Blanska, nemohla ani náhodou tušit. A zdaleka to nebylo to nejhezčí místo ve vesnici. Kolem dokola stály malé domky s omítkou v pastelových barvách a mezi nimi se odvíjely písečné uličky směrem do vesnice. Celý Arraial d´Ajuda byl prostě úchvatný. Říkám byl, protože vím, že to už to tak dnes není. Vesnice stála na kopci, nad nekonečně dlouhým pobřežím Atlantiku. Neexistoval tu tenkrát asfalt, jenom písek, malé domky, palmy a nádherné stromy, které zajišťovali všude potřebný stín, na tomto místě sluncem zalitém. Nebyla to žádná výjimka, když jste v některých z uliček potkali volně se procházejícího osamělého koně. Hlavní ulice se dodnes jmenuje Broadway. Tenkrát to byla řada domků s obchůdky a restauracemi a jako jediná byla dlážděná, určitě proto, že vedla ke kostelu. Ten se bílý jako pěna na vlnách tyčil nad svahem porostlým kokosovými palmami a stezkou vinoucí se směrem dolů na pláž. Prostě ráj na zemi!
