Město, které voní po orientu, ale také po tvrdém businesse
Pokud se chcete podívat do Marakéše, doporučuji si vybrat ubytování ve staré čtvrti. Atmosféra vás vnese okamžitě do života domorodců.
Večerní Marakéš je nejkrásnější, ale také působí hodně drsně.
Vlečeme se špinavými ulicemi, já držím s nadšením foťák, že chci fotit domorodce, jejich tváře jsou tak strhané a smutné, že bych to ráda zachytila na foťák, ale hned při vytažení a zaměření začnou na mě znechuceně mávat ať to dám pryč, že netouží být vidění.
Mě to však neodradí a fotím potají co se dá. Jdeme s kamarádkou a ta je otevřená malým dětem, úplně se rozplývá nad jedním chlapečkem, který za ní přiběhl, volá na mě abych je vyfotila. Mě je jasné co se bude dít až secvaknu foťák, malý chlapec udělá vynucený úsměv a hned po vyfocení chce peníze. Kamarádka mu česky 🙂 vysvětluje, že tohle fakt nepodporuje, ale chlapec je neodbytný. Jde s náma dlouhý kus a pak když pochopí, že business nebude řekne nám “FUCK OFF” a běží jinám.
Muži jsou zde velmi tvrdí, jde z ních cítit, že pro peníze udělají cokoliv. Trošku jsem se bála a musela jsem se nad své pocity povznést, protože by mě to jinak sežralo.
Druhý den se vydáváme na tržnici ve staré čtvrti jménem JEMA EL FNÁ. Je obrovská, najde se tady opravdu vše, od koření, bylin, drahých kamenu až po ručně dělané koberce. Jsem z toho unešená a nadšená. Miluju léčivé kameny a při první zastávce mě z nadšení odrthne vlezlý prodavač. Začne na mě něco mumlat a ukazovat mi, že tam dál má lepší, je neodbytný.
Kamarádky za ním jdou a mě se fakt nechce, ale pocit zůstat tam sama? … to fakt ne, a tak jdu s němi. Domorodec jde opravdu rychlým krokem a já se snažím zpomalovat, ať už jde pryč, srdce mi buší, kam nás to proboha chce odtáhnout. Hlavou mi bleskne příběh, kterým mě strašil kolega v práci se dvěma cizinkami co unesli v Marakeši. Jsem opravdu nervózní.
Holky za ním pořád jdou, jako smyslu zbavené, fakt super, tohle opravdu nedám, zahýbáme do nějaké tmavé uličky a já už se ozývám, že tam prostě nejdu. Jedna z kamarádek se nade mnou slituje a odtrhneme se. Uf, to se mi ulevilo, nikdy bych nevěřila, že se umím tak bát.
Naštěstí to byl jen strach, který si moje hlava vymyslela. Holky přišly po dvou hodinách s ručně vyráběnými koberci a talíři :-).
Je večer a my máme hlad, jídla tady mají úžasné, jsou perfektně okořeněné. Nejím maso, takže můj jídelníček je omezenější, ale i přesto, mňám, vybrala jsem si. Restauraci je tady spousta, ale je třeba si dávat pozor na peníze. Jsou tady děsně vyčurání, všechno dělají pro peníze, každé gesto stojí nějakou tu kačku.
Sedíme v otevřené restauraci s výhledem na náměstí, omámila mě jejich hudba, která se limula někde z koutku roha náměstí. Začala jsem se nalazovat na orient, najednou ze mě všechny strachy spadly a já měla chuť jít tančit za těmi bubeníky, co tak hezky hrajou. A povedlo se, přání se mi splnilo.
Na bubeníky jsme se šli kouknout, seděli v kruhu, hráli a tancovali. Když jsme dorazili k ním, přiběhl za mnou domorodec, chytl mě za ruku a vtáhl do kruhu, začal mi ukazovat jak na hudbu tančí. Byla jsem v hezkém rozpoležení, takže jsem na domorodce prděla a nechala jsem se unášet hudbou, tančila jsem si to své. Najednou mě vyrušilo nebo spíše probralo to, že v kruhu sedí samé zahalené ženy a pozoruji mě, jak tam tančím v šatech a bez podprsenky. Ach jo, vyskočila jsem z kruhu a běžela za kamarádkama, ještě jsem rychle stihla poděkovat.
Jenže jak je to u nich zvykem, domorodec za mnou běžel a chtěl po mě peníze, jenže to se pan domorodec fakt sekl, řekla jsem mu tvrdě a rezolutně ne a že mi má dát on peníze za to, že jsem tam vůbec tančila.Takhle se prostě na ně musí:-).
Ahh, to je pohoda, přicházíme do domáckého hotelu, v něm se cítím jako princezna, ulehám spokojeně do postele a jdu spát, jenže Marakeš je islámské město a před 5h. ranní mě budí jejich modlitby, je to šílené. Příjde mi jako by vypukla válka, o čem se asi modlí. Modlitby se prolínají, zvuky přicházejí ze všech mešit.
No, tohle jim nezávidím.
Islámské ženy na mě působí hodně smutně, i když jím vidím jen do očí, stačí mi to, mají je vyschlé a bez života. Pro ženy tady má největší smysl jejich dítě, jde z nich cítit ochranilteský půd.
Marakeš na mě zapůsobil ve všech směrech, především jsem si uvědomila, jak mám být vděčná za to kde žiju a jakým způsobem.
Na jednu stranu je kouzelné až přímo magické, ale na druhou stranu je tvrdé a smutné.
