Nutné srovnání
Před začátkem celé dobrovolnické cesty se malinko obávám, jestli učení nebude jedním z házení perel. Kdy děti nemají o výuku ve skutečnosti zájem a vlastně se jedná o vnucování informací po dobu výuky znuděným dětem, jak to často známe z České republiky. Také známe příběhy z misí od nespokojených dobrovolníků. V buddhistické škole však bylo vše jinak. Ze zájmu dětí jsem naprosto unešená. Sedí s vyvalenýma očima, hltají má slova a snaží se přemýšlet a vymýšlet. Samozřejmě někdy i zlobí, o tom žádná.
Po návratu do České republiky učím ve školce napůl jako dobrovolník angličtinu. Napůl, protože cena hodiny ani z poloviny nepokrývá náklady spojené s dopravou z Prahy na Moravu. Rodiny ve vesnici by si nemohly dovolit celkovou částku zaplatit a já nechtěla dát cenu tak vysoko a způsobit tím, že se některé děti nebudou moci zúčastnit. Současně zdarma jsem dát výuku také nemohla. Zase účty se platit musí. Díky zkušenosti z učení však mohu dojít k zajímavé komparativní analýze. Srovnání horských a českých dětí. Komparaci se nemohu ubránit ani jinde, ale výuka přinesla dvě situace, které byly asi nejzásadnější, a ráda výbuch je zmínila.
První situací je, že když děti v horách hodně zlobí, tak vím, že po anglickém zavolání „Respektuj svého učitele!“ se děti zastaví a okamžitě se zklidní. Tak se vždy stalo. Děti jsou zde opravdu učeny, jak ve škole, rodině, tak mnichy a celou komunitou, k respektu vůči starším, učitelům, mnichům a k sobě navzájem jako lidským bytostem a také ke zvířatům. Po návratu tedy učím v české školce a zkouším stejnou variantu. Nazlobící děti česky zavolám: „Respektujte svého učitele!“ Míra absolutního nepochopení, kterou oproti horským dětem vidím v jejich očích i přesto, že mám ve třídě inteligentní děti, mi ukazuje zásadní chybu v naší výchově. Chyba vede k trápení, které dnes řeší řada rodičů, učitelů a členů naší komunity. Děti zkrátka nikdo neučí, co „respektuj svého učitele“ znamená. Skutečně obrovská díra v našem školství. Hlavně , že odmalička děti učíme cizí jazyky, aby uměly počítat a stát na hlavě. Zapomínáme jim však vysvětlovat naprosto zásadní komunitní hodnoty. Respekt ke svému učiteli, rodičům, komunitě. Napsala bych i mnichům, avšak to se u nás po komunismu stále nemůže říkat moc nahlas. A protože je čas na změnu, volám nahlas k MNICHŮM!
Druhá situace byla o něco choulostivější. S dětmi v Mulbekhu se dostáváme k tématu láska. Když vyslovuji „láska“, najednou vidím reakci malinkých jednorožců a jsem úplně unešená jak v pohádce. Jejichočka se mění. Výrazy ve tváři jsou čisté, milující a prostě nádherné. Vůbec se za láskyplný výraz nestydí. Oni opravdu ví, co znamená láska. Krásná, čistá láska. Nikdy na tuto chvíli nezapomenu. Čeká mne však smutná situace, když téma láska otevřu před českými dětmi a vidím reakci. Mám ve třídě i skutečně hodné děti. Jejich odezva je však převážně stydlivá. Vyhýbavý pohled, no láska je něco, o čem se tady moc nemluví. Hned přichází nervózní hihňání. Oči dětí jsou prázdné a spíše se tváří, ať už téma přejdeme. Jako bychom mluvili okrabici od bot nebo o nesplněném domácím úkolu. Víc emocí v nich vzbuzuje házení míčem či přinášení svačiny. Zkrátka nevědí, co čistá láska znamená. A pak mi je opravdu smutno. Podívám se po třídě. Nejmodernější interaktivní tabule, stabilní on-line připojení, šteláře naplněné hračkami pro rozvoj různých dovedností, čistá krásná třída. Materiálně jsou vybavené skvěle. Ale jestli je cena za všechen přepych neznalostlásky, tak mé dítě bude vyrůstat v těžkých podmínkách hor. Tehdy jsem se rozhodla, že udělám maximum, aby mé dítě lásku znalo. A že se pokusím dětem ukázat cestu, jak ji najít. Utvrdilo mne v tom i to, když pak jeden z kluků k tématu láska pronesl první, co ho asi napadlo, a se šklebením pronesl: „Kozy.“….
…pokračováni v knize či audioknize Himálaj učitelka života, ve škole jsme neprobírali od Terezy Namituche na www.namituche.com nebo na https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/5882/Audiokniha-Himalaj-ucitelka-zivota-Tereza-Namituche
Nu byl to zážitek 😎
Před začátkem celé dobrovolnické cesty se malinko obávám, jestli učení nebude jedním z házení perel. Kdy děti nemají o výuku ve skutečnosti zájem a vlastně se jedná o vnucování informací po dobu výuky znuděným dětem, jak to často známe z České republiky. Také známe příběhy z misí od nespokojených dobrovolníků. V buddhistické škole však bylo vše jinak. Ze zájmu dětí jsem naprosto unešená. Sedí s vyvalenýma očima, hltají má slova a snaží se přemýšlet a vymýšlet. Samozřejmě někdy i zlobí, o tom žádná.
Po návratu do České republiky učím ve školce napůl jako dobrovolník angličtinu. Napůl, protože cena hodiny ani z poloviny nepokrývá náklady spojené s dopravou z Prahy na Moravu. Rodiny ve vesnici by si nemohly dovolit celkovou částku zaplatit a já nechtěla dát cenu tak vysoko a způsobit tím, že se některé děti nebudou moci zúčastnit. Současně zdarma jsem dát výuku také nemohla. Zase účty se platit musí. Díky zkušenosti z učení však mohu dojít k zajímavé komparativní analýze. Srovnání horských a českých dětí. Komparaci se nemohu ubránit ani jinde, ale výuka přinesla dvě situace, které byly asi nejzásadnější, a ráda výbuch je zmínila.
První situací je, že když děti v horách hodně zlobí, tak vím, že po anglickém zavolání „Respektuj svého učitele!“ se děti zastaví a okamžitě se zklidní. Tak se vždy stalo. Děti jsou zde opravdu učeny, jak ve škole, rodině, tak mnichy a celou komunitou, k respektu vůči starším, učitelům, mnichům a k sobě navzájem jako lidským bytostem a také ke zvířatům. Po návratu tedy učím v české školce a zkouším stejnou variantu. Nazlobící děti česky zavolám: „Respektujte svého učitele!“ Míra absolutního nepochopení, kterou oproti horským dětem vidím v jejich očích i přesto, že mám ve třídě inteligentní děti, mi ukazuje zásadní chybu v naší výchově. Chyba vede k trápení, které dnes řeší řada rodičů, učitelů a členů naší komunity. Děti zkrátka nikdo neučí, co „respektuj svého učitele“ znamená. Skutečně obrovská díra v našem školství. Hlavně , že odmalička děti učíme cizí jazyky, aby uměly počítat a stát na hlavě. Zapomínáme jim však vysvětlovat naprosto zásadní komunitní hodnoty. Respekt ke svému učiteli, rodičům, komunitě. Napsala bych i mnichům, avšak to se u nás po komunismu stále nemůže říkat moc nahlas. A protože je čas na změnu, volám nahlas k MNICHŮM!
Druhá situace byla o něco choulostivější. S dětmi v Mulbekhu se dostáváme k tématu láska. Když vyslovuji „láska“, najednou vidím reakci malinkých jednorožců a jsem úplně unešená jak v pohádce. Jejichočka se mění. Výrazy ve tváři jsou čisté, milující a prostě nádherné. Vůbec se za láskyplný výraz nestydí. Oni opravdu ví, co znamená láska. Krásná, čistá láska. Nikdy na tuto chvíli nezapomenu. Čeká mne však smutná situace, když téma láska otevřu před českými dětmi a vidím reakci. Mám ve třídě i skutečně hodné děti. Jejich odezva je však převážně stydlivá. Vyhýbavý pohled, no láska je něco, o čem se tady moc nemluví. Hned přichází nervózní hihňání. Oči dětí jsou prázdné a spíše se tváří, ať už téma přejdeme. Jako bychom mluvili okrabici od bot nebo o nesplněném domácím úkolu. Víc emocí v nich vzbuzuje házení míčem či přinášení svačiny. Zkrátka nevědí, co čistá láska znamená. A pak mi je opravdu smutno. Podívám se po třídě. Nejmodernější interaktivní tabule, stabilní on-line připojení, šteláře naplněné hračkami pro rozvoj různých dovedností, čistá krásná třída. Materiálně jsou vybavené skvěle. Ale jestli je cena za všechen přepych neznalostlásky, tak mé dítě bude vyrůstat v těžkých podmínkách hor. Tehdy jsem se rozhodla, že udělám maximum, aby mé dítě lásku znalo. A že se pokusím dětem ukázat cestu, jak ji najít. Utvrdilo mne v tom i to, když pak jeden z kluků k tématu láska pronesl první, co ho asi napadlo, a se šklebením pronesl: „Kozy.“….
…pokračováni v knize či audioknize Himálaj učitelka života, ve škole jsme neprobírali od Terezy Namituche na www.namituche.com nebo na https://www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/5882/Audiokniha-Himalaj-ucitelka-zivota-Tereza-Namituche
Nu byl to zážitek 😎
