Zdravíčko, toť mé přáníčko,
vážení čitatelé a posluchači,
přináším Vám příběh s číslem 66, který se udál 3. 11. 2020 (ano je velmi čerstvý a opět se tak odsouvá nějaký ten dřívější) a ještě měl pokračování 6. 11. …
Stojím na ulici a kontroluji zamčení vozu dálkovým ovladačem, v tom jde kolem slečna (možná hodně mladá paní) s nádherným whippetem v málo tradiční bílé barvě s jednou šedou mapou na hřbetu, který má velmi mladistvě vyhlížející hlavu, ale horší chůzí. Koukám na ni a říkám, jaká to je fešanda (je-li to) fena, žena odvětí, že ano a přidá jméno: Viní/ý, možná Vinie. Nastavuji ji ruku svým hřbetem, čímž jí dávám najevo podřadnost a možnost volby, chce-li být následně pohlazena, přímo se nastaví a na oplátku čichá, čichá. Po chvilce se přiřítí dvě mladé slečny základní školou povinné, z čehož jednu dobře znám. Již jsem o ní psala a mnohokrát školila, ale tentokrát se vedle ní objevila kamarádka, prostorově výraznější, bohužel se špatným držením těla, ale s nádherně modrým a příjemným kukučem. Ihned spustím to své… Alžběta se směje a slečna vedle ní pozorně poslouchá a vše hned dělá, do pozoru postavím i dámu se psem, nadšeně přikyvuje, když slyší:”Takže si to projdeme ještě jednou.
Palce tlačíme do země, podkolenní jamky UVOLNÍME. Ty je máš PŘEPLÉ, díky tomu máš povolený CORE – což je HLUBOKÝ STABILIZAČNÍ SYSTÉM (tady – ukazuji) a díky tomu je bříško o to víc vyvalené. To přináší bolesti v zádech, chápeš to?” (Dívenka kývne). Pokračujeme…” dále stáhni ramena a lopatky do “jakoby” zadních kapes a bradu zasuň nad klíční kosti” (přidávám názornou ukázku na sobě). Holky to dělají. A já hned: “Ještě jednou, co cítíš a kde”? (Dívka: “No, když ty palce přilepím a ta kolena zezadu udělám, jak říkáte, tak to cítím”). Já na to:”Tak a to je od teď Tvůj nový postoj, jmenuje se to STOJÍCÍ SOCHA, máš to i na YouTube a mimochodem, já jsem Wanda Vorlová a jsem pohybová specialistka, Betynka mě zná a školení už za sebou má, viď?” (Alžběta tedy ona Bety) odvětí: “Ano, ano a funguje to, ještě mít připomínače a nebo Tě potkávat častěji. Díky, Wandi. Venčíme babičky pejska víš, a tohle je kamarádka Valérie.”
Hned jí sdělím, že tohle jméno jsem ve 20 letech zvažovala pro dceru, kdybych jí někdy měla. Val se celá rozzáří a přestává se bát (z počátku doslova obavy vyzařovala), tak k tomu ještě dodám, že když bude opět někdy nervózní, ať místo rukou v bok, kdy vyjedou ramena nahoru k uším, je raději dá do té a té pozice (ukazuji), že to ji přinese to a to a bude působit tak a tak (se zaujetím zkouší) a naše roztomilá Alžběta alias Bětule (protože je rychlá jako vrtule) říká: “To je dobrý, to dělej, já to taky používám, jen jsem NEvěděla proč, hm, zase pokrok”), a to zřejmě zatím tušení postrádá, že toť mé heslo na LinkedIn: Pokrok díky lidskosti.
Tento postoj a krátký pokec byl velmi příjemný. A/BK mě vždy ráda vidí a baví se se mnou velmi dospěle a “nová” Valérie (po několika minutách) rozkvetla a díky STÁNÍ začala zpevňovat a posilovat svůj střed těla. Navíc jsme se i zasmály, krátce slunka užily (všechny ženy venku), odstup udržely a náhubky měly (tedy až na Vinie/Viní/ý), té chyběla dokonce i rouška,
fenka jedna, co měla obě ouška :).
Tímto se loučím a 20. 11. na-počtenou.
Těšit se můžeme, že dalším příběhem se obohatíme.
S úctou a radostí, že mám možnost rozvíjet mládež,
se s Vámi ještě jednou loučím, Vaše já, WV, Wanda Vorlová.
