Hodně se za to stydím, ale musím přiznat, že v Bratislavě jsem byla kdysi dávno “za totáče”, a protože mě toto město tehdy ničím nezaujalo, natož aby mě nějak nadchlo, tak jsem se další návštěvě vyhýbala dlouhou, opravdu dlooouhou řadu let. Částečně kvůli zakořeněné nechuti, částečně i protože nás obecně příliš neláká to, co máme za humny.
Do Bratislavy jsem se tedy vrátila až pár měsíců před covidem…a doslova mi spadla čelist…
Nebýt Bratislavského hradu a mostu přes Dunaj, tak jsem to město vůbec nepoznala! Z malého, ušmudlaného, ba přímo černého káčátka se stala krásná labuť.
Procházela jsem se po bratislavských ulicích, popíjela kávu v četných kavárničkách, zašla si na oběd na pěší zónu, projela se turistickým vláčkem… Prostě a jednoduše jsem si Bratislavu užívala.
Člověk by neměl žít v bludu svých zažitých představ a stereotypů, neměl by říkat něco jako – ale tam to znám, je to tam takové nehezké a už jsem tam byla a to mi stačilo. Svět se mění a my s ním. Bratislava je dnes krásným městem sebevědomých, veselých a milých lidí a já se tam vrátím ráda kdykoliv budu mít možnost.
