Když v letech 2007 a 2008 rakouský herpetolog Peter Praschag společně se svými kolegy zveřejnil novou klasifikaci vodních želv jižní Asie, způsobil pořádný rozruch. Na základě analýz DNA se mu podařilo dokázat, že s batagury se věci mají jinak, než se předpokládalo, a že v případě dosavadního batagura baska se ve skutečnosti jedná o dva druhy: batagura tuntong a batagura bengálského. Na tom by nebylo nic zvlášť vzrušujícího – kdyby toto zjištění současně neneslo informaci, že batagur bengálský je v přírodě již téměř, ne-li zcela vyhuben. Vzápětí po něm proto začalo usilovné pátrán. V Bangladéši se Peter Praschag a indická ochranářka Rupali Gosh soustředili na pátrání ve vesnických komunitách. Místní obyvatelé totiž nejen s velikou oblibou konzumovali bataguří vejce a maso, ale tu a tam si nějakého ponechávali živého ve víře, že jim přinese štěstí. Rupali si kvůli tomu zablokovala sociální sítě, aby nebylo snadné o ní získat informace a mohla využívat krycí historky. Nalezení a vykoupení prvních tří batagurů bengálských v roce 2009 si od ní vyžádalo dlouhý čas a mimořádné úsilí – ale uspěla. Pomalu pak následovali další jedinci, a to nejen z vesnických rybníčků, nýbrž také od rybářů. Z rybníčků se nakonec podařilo několik jedinců umístit do chovných center v Bangladéši. Vedle toho Peter Praschag také dovezl batagury bengálské do Rakouska, kde vznikla záložní kolonie, ze které pochází všech devět mláďat v Zoo Praha. Tyto kriticky ohrožené želvy jsou zajímavé hlavně svým sezónním sexuálním dichromatismem.
V období páření procházejí samci unikátní barvoměnou: hlava a horní část krku se jim vybarví do černé, v níž jasně září zelenožluté oči, ostatní masité části těla jsou karmínově červené. Takovou barevnou kombinaci nenajdeme u žádné jiné želvy světa.
Bataguři v Zoo Praha budou schopni reprodukce zhruba za pět let. Dospívají ve věku kolem deseti let. Nyní se jedná o mladá zvířata, která se vylíhla v roce 2016 a dosahují aktuálně velikosti cca třiceti centimetrů, v dospělosti mohou mít i dvakrát tolik.