Parkur pro mě bylo jen slovo. Sama jsem se však kvalifikovala na šampiona atletické disciplíny…
 

 „Čáááu, jasně že vám to vaše zlatíčko pohlídám….“ cvrlikám do telefonu rodinné známé.
 
Pes není dítě. Nemusím mu měnit plíny, nebude bulet z důvodů, který ženě s nenastartovanýma mateřskýma hormonama zůstavají skryté. Pohoda. Navíc, krásný domek za Prahou…
 ………………………………..
V jedný chvíli mám psa, otočím se, abych si ke svému relaxu dopřála lahodný šálek kávy – a pes nikde. Tak buď se umí přenášet, nebo seknul neviditelnej plášť Harrymu. Nebo nevim.
 

Ne, třeba jsem se jenom špatně podívala. 
 
(Po 15 minutách lítání po baráku…): Uvažuj…dobře…Lili slyší na šustění pytle od granulí, to vždycky přiběhne jako střela.
 
Po dalším počtu nepočítaných minut, kdy obcházím celý dům i s pozemkem a chrastím 10ti kilovým pytlem zleva zprava, jediné, co na mě skočilo a porazilo mě, je má vlastní narůstající panika. 
 
Na noze ošoupané žabky a na sobě pohodlné domácí, leč na těch „správných“ místech roztrhané, kraťasy a volné tílko. Super výchozí pozice, na sprint jak dělaný. To mi však nezabrání rozběhnout se plnou polní rovnou přímo do polí…Přeskočila jsem kopec bahna jak nic a už se řítím. Přece mě nedoběhne takovej šmoula…
 
……………………………….
Zprostřed pole volám kamarádovi, který bydlí v sousední vesnici a má auto. Žádný princ na bílém koni, ale ostřílený (pozn.redakce – značně sešlý a poškrábaný) oř v podobě BMW se vynořil zpoza rohu. Vypadá to, že akčňák Rychle a zběsile má nový díl…
 

„Ty ses teda zřídila!“, komentuje kamarád můj zjev, „…a víš, jen tak btw, že nemáš botu???“
 
Užitečná poznámka. 
 
Nemam žabku ani psa. Cool. 
Rozdala jsem mu instrukce, kde má co objet, a dál jsem vypálila takovým stylem, že Usain Bolt zůstával v dálce za mnou…Sprint v temnotě a bahně dokresluje hlasité a zoufalé jódlování: „Lilililililiiiiiiii!!!!“ 
 
Zastavil mě až podivný výkop, ze kterého se vynořila hlava Ukrajince. Vytřeští na mě oči, sjede mě pohledem od hlavy k botě, tedy spíš k bosé sedřené patě, a mě dojde, že vypadám jako čerstvě znásilněná.
No, zoufalý lidi dělaj zoufalý věci. Takže na pokraji vyčerpání se ptám více špinavého cizince, než jsem já sama, a doufám, že má odpověď na mou otázku. V češtině, ale beru i arabštinu nebo tak…
 

„Neviděl jste prosím vás štěně??? Malý, žlutý…blbý! Hovado!!!“

„Ščonok?? Tak, tak…bežal…tu…”
Vrhla jsem se k poklopu, z nějž se chlap ještě ani nestihl plně vynořit. Žádný pes. Jen tma.
Se slzama v očích jsem už připravena odvážně se vrhnout dovnitř. Ukrajinec mě pohotově zastaví a ukazuje směrem k ruinám rozpadlého domu.  
…………………………………………… 
A štěně zatím poklidně dělá průzkum staveniště. Hezky v klídku provádí inspekci. Když mě spatří, zavrtí ocáskem a na pohodu si to ke mě přikvačí, jakoby si nikdo nelámal palce u nohy…

Tak jo, sousedi, kteří mou známou a její rodinu ještě do teď neměli tu čest poznat, už o nich rozhodně vědí…
 
Takže – dnešní kardio mám za sebou, štěně usnulo plné adrenalinu spokojeně na mém klíně a žabku mi donesl jakýsi mladík – i s pozváním na drink. Ščonoka ale beru s sebou a nehnu se ani na krok!
 

Zrzka versus pes. 1:1.
 
Ale…může se člověk na NĚCO TAKOVÝHO zlobit…?!
 
#utíkejzkzko #pesnejlepsipritelbehani
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account