Musím se smát, když si v obchodě představím, jak místo napěchovaného vozíku tlačíme – valíme svou kuličku. Tak nějak jako brouk hovnivál, nebo-li vruboun. Ten využívá kuličku jako zásobu potravy a také jako útočiště před horkem. Vyleze na ni, když ho pálí nohy. No, zkuste si to představit. Dobré, že?
Já těm obrovským vozíkům říkám vozy. Zrovna tak jako velký svazek klíčů, vážící půl kila, nazývám svaz. A dámským lodičkám ve velikosti nad dvaačtyřicet říká můj švagr lodě.
Často žasnu, jak někteří zákazníci dokážou zaplnit, ba dokonce navršit, svůj drátěný vůz zbožím. Mám dojem, že se rozhodli koupit od každého druhu alespoň jeden kus. Jsou ale i menší samoobsluhy či obchůdky, kde mají vozíky malé. No, malé. Malé jsou pouze ve srovnání s vozy. Já nedokážu naplnit ani vozík, vůz už vůbec ne. Někdy se i zastydím, pokud nezaplním alespoň dno vozíku. Proč tedy do toho obchodu vůbec lezu? To mám z doby, kdy na letním táboře byla ostuda nezaplnit alespoň dno kelímku na zuby borůvkami. Kdo neviděl pod hrstičkou borůvek dno, byl borec a pokud zvládl naplnit celý kelímek, dostal žeton na závěrečnou táborovou merendu. Děti měly plné kapsy žetonů, já plné bříško vitamínů a jako bonus modré zuby.
Někde jsem četla takovou rozumnost. Byla myšlena lidem, kteří chtějí hubnout nebo udržet svou váhu. “Kdykoli si berete do ruky kus jídla a chcete si ho dát do úst, zastavte a řekněte si: JE TO NUTNÉ?” Co myslíte? Jenže já bych šla ještě o krok zpět. Už při vkládání zboží do vozíků i vozů bychom si měli položit tuto jednoduchou otázku. A potom si na ni soudně odpovědět. A pěkně vracet ohmatané zboží do regálů. V tu chvíli by konzumentům vršícím tovar do vozů stačil vozík. Některé nákupy by se daly i odnést.
Jenže ne všichni nakupující, pravděpodobně, tuto moudrost četli. Velké nákupy navrší do aut a vezou si svou kuličku domů. Tam ji vyvalí do kuchyně a s dětskou radostí vybalují igeliteky a mikrotenové sáčky a mnou si ruce, jak se pěkně a chytře zabezpečili. “Co si mámo uvaříme v sobotu a co v neděli? Co kdyby někdo nečekaně přišel na oběd. Tak pro jistou navaříme a napečeme víc“. A to už známe všichni. Co si navaříme, to si také sníme.
Pozorovat konzumenty lze i jiným pohledem. Jistě víte, kam mířím rčením “řekni mi, co
jíš a já ….”. Občas se podívám do vozíků nebo vozů, které v uličkách i na křižovatkách obchodů míjím a potom juknu na nakupujícího. A co myslíte, že vidím? Paní veze vozík,
má zpola zaplněné dno mrkví, salátem, mraženým hráškem, kvalitním máslem, tvrdým sýrem, bílým jogurtem, litrem mléka a celozrnným chlebem. Hodím očkem z vozíku na
paní a vidím štíhlou, narovnanou ženu s nepatrným úsměvem, které může být kolem
padesáti let. Podobné složení na dně vozíku veze také mladý muž v dobře padnoucích džínách a široká, vypracovaná ramena se rýsují ve sportovní mikině. O něco větší nákup veze mladá rodina se dvěma hopkajícími dětmi, ovšem obsah je velmi podobný dvěma předchozím. Jelikož jsou tu děti, těkám očima a hledám ve vozíku nějaké dobrůtky. Vidím dva koláče v mikrotenu. Ale teď pozor! Proti mně jede vůz, nevidím řidiče, ale slyším ho. Jeho asi desetileté slůně odbíhá a na otcovy povely shromažďuje
poklady. Otec tlačí vůz, hrdý, se širokým úsměvem v širokém obličeji. Celý je dokulata.
Slůně je rudé a udýchané, ale šťastné, protože může přihodit i několik balení dobrůtek.
Velké je cenově výhodné, takže bere celé! Miluje tátu za to, jak je štědrý.
Obdivuji ovšem otcovu schopnost navršené zboží dovézt až k pokladně, kde začíná druhá směna. Několikrát nákup vyndat, přendat a u auta totéž. Je to vyčerpávající práce. Otec se slůnětem nasednou, otřou si pot z čela i nad horním rtem a zborceni náročnou činností odjíždějí domů. Budou pochváleni a jistě i odměněni vydatnou večeří. Zaslouží si ji.
Je mi líto dětí, které už v předškolním věku nosí několik kilo navíc. Tváře zalité do podoby měsíce v úplňku, přes břicho si nejsou schopny obout boty, ruce téměř upažené, nohy od sebe, tak tak, že jdou. Třeba by se chtěly i proběhnout s kamarády. Třeba by chtěly vylézt na strom a prožívat dětská dobrodružství. Možná jsem naivní při vzpomínce na svá dětská léta. Dnešní děti asi sní o něčem jiném.
Bude naše slůně tátu a mámu za pár let milovat i v nemocnici, kde si bude léčit cukrovku, obezitu, opruzeniny, hemoroidy a vysoký krevní tlak ještě před dovršením dospělosti? Bude své rodiče milovat, až se mu spolužáci budou smát a nebudou ho chtít brát do fotbalové jedenáctky? A uvědomují si rodiče, že pro své milované děti nedělají to nejlepší tím, že je vykrmují, ale skoro to nejhorší? To nevím. Tyto děti, až dospějí,
pravděpodobně nebudou velkým přínosem pro společnost. Jejich zdraví bude chatrné, budou často pobírat nemocenskou podporu a ve stejném duchu budou svůj program předávat další generaci. Ti, co o své zdraví pečují, vytvoří hodnoty a budou svými daněmi podporovat sociální systém. A běda, jestli ne!
Valit si kuličku z nově nakoupených věcí je jistě záležitost příjemná. Ale představme si, že bychom měli valit kuličku až z výstupu našeho konzumu. To bychom asi hodně přemýšleli, co poslat dovnitř, aby toho nešlo moc ven.
Jak byste si odpověděli na otázku „je to nutné?“
