Doba žádá dokonalé ženy. Také ty dosud normální, obyčejné, pěkné a přirozené, které se mužům náramně líbí. Ale co je tak trochu změnit, vylepšit? To teď frčí. Mám na mysli kosmetické proměny vnějšího vzhledu bez jakýchkoli chirurgických zásahů. Vizážistky, kadeřnice, stylistky i nehtařky se rojí v salonech jako pilné včelky v úlech. Nabízejí služby, o kterých se ženám v dřívějších dobách ani nesnilo. Sama jsem na vlastní kůži jednu proměnu otestovala. Byla jsem zvědavá, asi jako většina mých předchůdkyň. Tak se pojďme podívat, jak mě promění mladé odbornice.
Na internetu nacházím příležitost k proměně a přihlašuji se. Hle, už za týden mi volá redaktorka jisté redakce a domlouváme si termín a scénář proměny. Když se ptám na vlasy, jsem ujištěna, že mi budou upraveny. Líčení a oblečení nemusím řešit. Čím ošklivější přijedu, tím výraznější bude výsledek. V pětapadesáti ze sebe udělat ošklivku není zase až takový problém. Stačí se umýt a jít. Vlasům ponechávám volnost. Přeleželé prameny si pějí svou, vytvořily několik pěšinek, ale je to k přežití.
Vstávám v pět hodin a jedu vstříc příjemnému dni. V redakci vlažné přijetí, všimli si mě asi až po třech minutách. Očekávám místnost, kde budu zkrášlována. Jsem posazena na židli u okna s nízkým parapetem. Ten je protentokrát kosmetickým stolkem. Nevejde se na něj téměř nic, pouze jedna unavená kosmetická taštička plná zaprášených a polámaných krabiček s pudry, tvářenkami a očními stíny. Paní kosmetička mluví česky s výrazným přízvukem řeči, kterou jsem se učila na ZŠ. Dlouhovlasá černovláska s rudými rty. Kolem pasu má jakousi ledvinku s přihrádkami a v nich nastrkanou spoustu štětců a štětečků. Jen se na ně podívám, už se z nich práší. No jestli mě bude tímhle šmrdlat po obličeji! Začíná líčení. Vlasy mi stáhne čelenkou dozadu. Ale vždyť se přece nejdřív upravují vlasy a potom se líčí! Cítím se nesvá. Zavírám oči, nechci nic vidět. Kosmetička mi vypráví, s východním přízvukem, jak studovala v Americe a v Anglii a kolik že má rabóty. Tak proč, proboha, nemá salonek krásy a tady se mačká na parapetu? A to je v Americe neučili, že se štětce pravidelně perou a krabičky rozprášených stínů alespoň otírají?
Nyní bere do ruky rezavé stíny a mě berou mdloby. Rezavé jsou ty poslední, které by mi mohly slušet. Barevná typologie se v Anglii nevyučuje. Vyschlá řasenka se lepí na řasy a tahá je. Vrchol krásy nastává s výběrem rtěnky. Fakt se mi chce brečet, nebo se zvednout a odejít. Fuchsiová v nejsytějším odstínu! Za co, pane bože, za co?
Vědomě se zklidňuji. Když je hotovo, žádám o zrcadlo. Žádné není. Nakonec jedna z redaktorek hrábne do kabelky pro minizrcátko. Svůj zjev jsem si odevzdaně okomentovala slovy „království divočiny“. Kosmetička je spokojená, já na pokraji zoufalství a pláče. Od nosu nahoru vycmrndlá Angličanka, od nosu dolu ohnivá Španělka. A především to vůbec, ale vůbec nejsem já. Jo ták, proměna! Aha.
„Kam půjdeme udělat hlavu?“, ptám se. „No tady, já vás učešu.“ „Maminko, pomóc!“ Děvočka vytasí hřeben a kulatý kartáč, kterým už vylepšovala jak blondýnky, brunetky, zrzky, tak i nějakou šedivku. Kartáč nelže. „To mi tímhle chcete česat vlasy? To snad ne?“ už nevydržím a ptám se. Začne vytahovat chomáče z kartáče a já mám obsah svého žaludku v úrovni mandlí. Nabídnu jí svůj hřeben. Marně se snaží vytvořit nějaký účes bez umytí, vyfoukání a na zplihlých vlasech. Lakem na vlasy už mám zalepené i nosní dírky. Rezignuji. Potřebuju panáka!
Nasedáme i s redaktorkou do taxíku a jedeme se oblékat. Obrovská místnost, ve které není vůbec nic. Ani háček na moje sako. Asi nějaká moderní tělocvična. V té už na nás čekají dvě stylistky a fotografka. Na zemi hromady oblečení, bot a doplňků. Všímám si, že všechny boty mají minimálně deseticentimetrové podpatky! Z oblečení se mi líbí dva kousky, bílá košile s růžovými kalhotami. Jinak převládá šedá, kterou doplňuje šedá. Čtyři mladé dámy rozhodují, co mi obléknou. Rozhlížím se, kde se převléknu. No nic, svléknu se do podprsenky a kalhotek a stojím tam se svými odžitými pětapadesáti lety a 176 cm téměř nahá. Zkouším jeden šedý model za druhým, mezitím postávám v prádle na deseticentimetrových podpatcích, prsty spletené do gorbáčiků. Fotografka, která nedávno opustila ZŠ, se mě snaží přivést k úsměvu, rozletu a snad i do transu, aby fotky vypadaly! „Usmívejte se. Víc, ano to je skvělé! Ještě víc, točte se, nakloňte hlavu, zvedněte ruce, prohrábněte si (ty zplihlé) vlasy, výborně, to je ono!“ Fotíme dvě hodiny, mých už 186 centimetrů vyrovnává na kluzkých parketách balanc, nohy neuvěřitelně bolí. Odbornice mají oči ve výši mých prsou. V tělocvičně se netopí. Oblečení, které si na těle zahřeji, vzápětí svlékám a oblékám další ledové. Posmrkávám a ptám se sama sebe: Co tu dělám?
Potřebuju si odskočit. S úlevou jdu bosa na toaletu, kde se uvidím v zrcadle! Vyděsím se! Potřebuju panáka!. Vracím se zdrcená do tělocvičny a tam mi rupnou nervy. Ihned se odličuji a znovu jemně nalíčím. TATO proměna je ta pravá. Jsem to opět já! Něco se ve mně po dnešku změnilo. Nebo proměnilo? Obléknu se do svého barevného oblečení a s poděkováním kvapně odcházím na minimálně dvě deci.
