Akademie výtvarných umění a ženy jako studentky
Minule jsme naznačili něco o podmínkách vzdělávání žen – umělkyň minulých staletí. Dnes se podívejme na dobu konce 19. století, kdy se ženám otevíraly první akademie. Jaka taková výuka probíhala a skutečně se vyrovnalo vzdělávání žen vzdělávání mužů? Pojďte se se mnou vydat na cestu za ženami minulých staletí. Za ženami odvážnými, které se nebály vzít svůj osud do vlastních rukou. Pojďme se podívat na ženy s uměleckými ambicemi, které se nespokojily s tím, malovat a kreslit jen ve svém volném čase.
Ženy se po dlouhou dobu mohly vzdělávat pouze soukromě, buď doma v rámci své rodiny, nebo na některé soukromé škole pro ženy, které vznikaly na konci 19. století, což ovšem vyžadovalo finanční zabezpečení, které musela hradit rodina. Zatímco talentovaný mladý muž bez nedostatku finančních prostředků mohl doufat na stipendium či mecenáše, pro ženy nebyly žádné finanční podpory určeny a jejich talent byl často dokonce považován za škodlivý.
Výuka na akademiích začínala obvykle kopírováním kreseb a grafik, vedla ke kreslení kopií slavných plastik a skulptur, a později se přešlo ke kresbě podle živého modelu, ale právě tato cvičení byla ženám upírána. Byl jim totiž zakázán pohled na nahotu. Avšak bez této závěrečné fáze výuky bylo skoro nemožné, vytvářet hodnotná umělecká díla. Dobře zvládnutá figura byla totiž hlavním předpokladem další umělecké práce. Bez ní nebylo možné uchopení historické tematiky, která byla v rámci malířství po dlouhou dobu považována za nejzásadnější. Již od 14. století muži kreslili a malovali podle živého modelu, i když převážně mimo akademie.
Ženy, kterým byla tato závěrečná fáze výuku odepřena, se proto obrací k portrétu, žánrové malbě nebo krajinomalbě či zátiší, tedy k tradičně nižším uměleckým žánrům. Americká historička umění Linda Nochlinová tento fakt přirovnala ke studentům medicíny, kterým by nebylo umožněno pitvání či jen vyšetřování nahého těla.
V devatenáctém století byl navíc mezi zástupci tradičního malířství rozšířen názor, že na obraze nesmí být oděná figura, protože oblečení upírá vysokému umění jeho všeobecnou pravdivost a ničí klasickou idealizaci. Kreslení podle nahého modelu, nejčastěji mužského, bylo tedy zásadním v rámci vzdělávání adeptů malířství.
Ještě v roce 1893 nebyly „lady students“ ke studiu kresby podle aktu na Royal Academy v Londýně připuštěny. Později, když byl tento zákaz zrušen, musel být model alespoň částečně zakryt drapérií. Zatímco však ženský „akt“ mohl pózovat nahý, mužský na sobě míval kalhoty či nařasenou látku. Ještě v roce 1916 vévodkyně Luisa Pruská, po své neočekávané návštěvě školy pro malířsky v Karlsruhe, nařídila mužskému modelu krátké kalhoty. Navíc, podle tehdejší morálky bylo vyžadováno, aby svobodné ženy, kterým má být ve společnosti prokazován respekt, nevěděly nic o sexu a jeho praktikách. Proto již pohled na nahého muže znamenal něco vysoce problematického.
S těmito okolnostmi se pojí fakt, že získání řemeslných dovedností bylo ženám na institucionální úrovni dlouho dobu znemožňováno. I přes zákaz se však některé malířky aktem zabývaly. Jejich práce však vznikaly ve skrytu. Pokud se nějaká z takových kreseb dostala na veřejnost, znamenalo to pomluvy a hanobení umělkyně.
