Domácí vzdělávání
V tomto blogu bych se chtěla zabývat ženami umělkyněmi. Pojďte se se mnou vydat na cestu za ženami minulých staletí. Za ženami odvážnými, které se nebály vzít svůj osud do vlastních rukou. Pojďme se podívat na ženy s uměleckými ambicemi, které se nespokojily s tím, malovat a kreslit jen ve svém volném čase.
Americká historička umění Linda Nochlin si položila otázku: proč neexistovala žádná ženská obdoba Michelangela, Rembrandta, Delacroixe a dokonce ani Cézanna, Picassa nebo Matisse? V minulosti bylo konstatování, že neexistují žádné velké malířky, užíváno jako důkaz mužské nadřazenosti. Odpovědí totiž bylo, že žena nemá stejné biologické předpoklady jako muž a není schopna stejné činnosti jako on. Jistě tušíte, že odpověď není tak jednoduchá a vůbec ne správná.
Na ženy tehdy působila spousta vlivů a očekávání, kterým se musely přizpůsobovat. Patřily mezi ně kontrola žen ze strany její rodiny, vzdělávání žen a dívek, zejména problém kresby aktu, a v neposlední řadě ženské povinnosti současně s mužskou autoritou. Musíme se tedy podívat na to, co bylo té které společenské vrstvě či skupině lidí umožněno, a naopak, co jí bylo zakázáno.
Pokud se přeneseme do doby renesance či baroka, zjišťujeme jednu prostou skutečnost. Neexistovaly žádné školy pro ženy a dívky, a tedy ani možnost vzdělávat se mimo rodinu. V minulosti se tak mohly stát malířkami výlučně dcery z malířských rodin. Jako příklady jmenujme Tintorettovu dceru Mariettu Robusti, Artemisii Gentileschi, italskou raně barokní malířku, dceru malíře Orazia Gentileschiho, jednoho z nejlepších představitelů Caravaggiovy školy, nebo švýcarskou malířku Angelicu Kaufmannovou, dceru portrétisty Josepha Johanna Kauffmanna. Všechny tyto ženy-malířky začaly svoji uměleckou dráhu v ateliéru svého otce. Samozřejmě i někteří mužští umělci pocházeli z rodin, kde se malbou, grafikou či sochařstvím již zabýval některý z jejich členů, pro ženy to však platilo bez výjimky.
Obecně můžeme říct, že ženy, kterým se podařilo nastartovat uměleckou kariéru, pocházely buď z uměleckých rodin, nebo měly alespoň silnou vazbu na dominantní uměleckou, samozřejmě mužskou, osobnost. Příkladem z Německa je Louise Seidlerová, které pomáhal Goethe, jemuž mladá malířka vděčila za svůj stup do společnosti sběratelů, mecenášů a umělců. Z Francie devatenáctého století jmenujeme Berthe Morisotovou, která se provdala za Manetova bratra Eugèna Maneta, a její blízkost k malíři ji měla dodat odvahy k malířskému experimentu, nebo Mary Cassatt, jejíž malby se orientují na stylu přítele Degase.
Až později mohly první ženy navštěvovat malířské školy. Zprvu se však jednalo o školy soukromé. Akademie výtvarných umění se ženám začaly otevírat až koncem 19. a začátkem 20. století. U nás jim bylo studium umožněno až od roku 1918 v souvislosti se vznikem samostatného státu. Soukromé školy však vyžadovaly financování, a tak si takové studium mohly dovolit pouze dívky z dobře situovaných rodin, které měly doma také „osvíceného“ otce, který se rozhodl podporovat na studiích všechny své děti, tedy i dcery, což nebylo běžné.
Podle Nochlinové bychom se tedy spíše měli podivit nad tím, že i přes veškeré překážky proniklo tolik žen do oborů předurčených pro bílého muže ze západu, například do oborů přírodních, do politiky a do umění?
Na to, jak výuka na akademiích probíhala a jestli se lišilo akademické vzdělání žen a mužů, se podíváme příště.
