Nástroje podobné dnešním vidličkám lidstvo užívá již dlouho. Archeologické nálezy dokládají, že kostěné vidlice o dvou hrotech používali již v době bronzové Číňané v kultuře Qijia(2400-1900 před naším letopočtem) S vidličkami z dalších materiálů stolovali i staří Řekové a Římané.Pak se tato součást příboru z Evropy na několik staletí vytratila. Znovu o ní píší kroniky v 11. století našeho letopočtu. Na evropský stůl se dostala až po lžíci a noži.V roce 1003 si zlatou vidličku s sebou z Byzance do Benátek přivezla byzantská princezna Giovaniho Orseola, syna benátského dóžete Pietra II. Orseola.
Lidé totiž tehdy vidličku považovali za ďáblův nástroj. Pravděpodobně šlo o vliv antické mytologie, kdy dobová ikonografie převzala pro zobrazování ďábla motiv Poseidonova trojzubce. A tak není divu, že později zdravotní problémy benátské dámy připisovali kritici právě používání nezvyklého “ďábelského” příboru.Z Benátek se rozšířila do Francie, Německa a v 16. století už byla i v českých zemích. Na zámku ve Vlašimi jedli zlatými vidličkami zdobenými tyrkysem v roce 1543. Původně mívaly vidličky dva bodce, pak přibiyl třetí a nakonec i čtvrtý.
