Kdyby to bylo na mně, vrátila bych svět o několik desítek let dozadu. Než to vše začalo. Než jste museli dvacet pětkrát za hodinu kontrolovat všechny svoje sociální sítě. Ano, zrušila bych sociální sítě, byť sama mám Facebook a Instagram. Ještě tedy WhatsApp. Ale tím to končí. Žádný Twitter ani Tumblr.
Ale vraťme se k tomu Facebooku a Instagramu. Nejenže tam mám profil osobní, ale pochopitelně pracovní, a to rovnou dva. Tedy coby spisovatelka a coby šéfredaktorka časopisu. Ale kdybych byla slavná, jako fakt slavná a na moje knihy se stály fronty, s velkou úlevou bych odešla ze života sociálních sítí a nechala se unášet na vlně pocitu „to je ta, co jí čtou a nemá ani Facebook“. No dobrá, možná bych si nechala osobní profil. Ale chci tím říct, že vymýšlím nové a nové statusy a šaškuji s mobilem v ruce, abych si udělala co nejlepší selfie, jen proto, že je to nutnost.
Domlouvám se s jedním podnikem na reklamním článku v mém lokálním časopise, který je založen hlavně na tom, aby lidé měli v kavárnách a v salonech v okolí co číst a už přichází výtka, že nemáme moc followerů, a nebere v potaz můj argument, že jsme prostě tištěný časopis a nechceme prorazit na Instagramu.
Jo, mimochodem, když se pokusíte vygooglit, jak získat více sledovatelů, dozvíte, že alfou a omegou jsou kvalitní fotky, protože, jak se tam píše, „na sociálních sítí se snažíte vytvořit iluzi dokonalého života“. Já se snažím, fakt se snažím, ale pořád tam trůní tak pět lajků. Taky mě napadá, že prostě nejsem ten správný člověk, má kamarádka mi řekla, že obal mé knihy není „instafriendly“ a já jsem pak přemýšlela, jestli tím chtěla říct, že je ošklivý sám o sobě, nebo jen se nehodí na to, aby se s knihou někdo vyfotil, dal si ji na Instagram, napsal hashtag „nejspisovatelka“ a pak jen napočítal tisíc lajků.
Taky mě napadá, jestli jsem já instafriendly a jestli se nenutím někam, kam prostě nepatřím. Protože vím, že takoví lidi jsou. Když se chtějí vidět, zavolají si, když si chtějí něco přečíst, koupí si knihu nebo časopis a když chtějí někomu něco říct, prostě mu to řeknou, a pokud si něco někdy vyfotí, tak vám to pak někdy ukáží, jen vám a ne „celému světu“, který tedy pro mě představuje těch pár followerů, co jsou ochotni mě sledovat. A když už jsme u toho, je zajímavé, že se při takové činnosti, která je dobrovolná a měla by to být zábava, používá tak ošklivé slovo jako „sledovat“ a také jsem už zaslechla „dám to na socky“.
No nic, čas běží a zatímco tohle píši, třeba mi dal někdo lajk. A taky jsem si dlouho neudělala fotku s tužkou a papírem jako že jsem cool spisovatelka, co to má na háku. Tak za tohle budu mít aspoň patnáct lajků, tedy na „fejsu“, na „instáči“ ještě více.
Jsem instafriendly?
Domů » Jsem instafriendly?
0 Komentářů