Letošní houbařská sezóna (2014) ještě nekončí, ale svůj vrchol už má za sebou. Ovšem, co to bylo za smršť? Facebookové stránky byly zaplaveny košíky i koši plných hub. Denně se stránky plnily novými chlubílky s neuvěřitelnými úlovky. A já pevně věřím, že jsou všichni ti chlubílci stále mezi námi a dobře zásobeni na zimní čas.
Také ráda chodím do lesa. Pravda, mnohem víc tam běhám, ale když už mám nohy uběhané až ke kolenům, vezmu košík a jdu pěkně pomaloučku a potichoučku hledat jedlé poklady. Jenže letos se nehledalo, letos se sbíralo. A to tak trochu není ono. Já se ráda těším. A chci se těšit dlouho. Chci se nechat překvapit. Ne přijít na kraj lesa, ohnout se pro babku, otevřít rybičku a začít čistit. Pozor, aby nedošlo k mýlce! Nejde o starou paní, na kterou jsem vytasila kudlu a mínila ji pitvat. Já mám ráda to napětí, jestli se něco klube pod tímto malým smrčkem, nebo snad támhle v mechu pod dubovým listem. Tam by mohl růst poddubák. Na co by tam také čekala liška obecná, že? Lišky nepotkávám, jsou asi schované ve svých norách a vylézají v noci. A v noci já na houby nechodím.
A víte, co mě v tom lese baví nejvíc? Představa, že ta obrovská houbařská rodina žije v tichém společenství a dělá si, z nás houbařů, šoufky. A je úplně jedno, jestli to jsou houby jedlé, nejedlé, jedovaté, smrtelně jedovaté nebo psychotropní. Myslím si, že ty poslední dvoje se baví na náš účet asi nejvíc. Některé se pěkně vystavují, dokonce celé rodinky, jiné zas nevědí, kam by zalezly. Hrají s námi na schovku, a to velmi úspěšně. Ohromné jsou muchomůrky červené. Jsou tak krásně výrazné, že je marné se schovávat a tak si tančí v malých i větších kroužcích kolo, kolo mlýnský. Ale takové hřiby se schovávat umějí. Ať přicházíme z jakékoli strany, vždy jsou za smrkem. A obcházíme-li smrk, obcházejí ho i hříbky. A smějí se nám a chichotají, až se za klobouky popadají. To bedly vysoké to mají se schováváním horší. Proto si často rostou ve vysoké trávě. A paní Bedlová lamentuje, co že ten její puberťák tak vyrostl. „Bacha, lidi, přikrč se“! Muchomůrky růžovky vědí, že jejich elegantní šat lidi přitahuje. Proto se radí, kde si rozbijí stan, aby, pokud možno, nebyly vidět. To takové holubinky brunátné jsou v klidu. Dělají na houbaře tak kyselé grimasy, až se nejeden bojí o svůj život. A kozáci
v březových hájích se maskují tak, že je nerozeznáte od břízy. Někdy jim to vychází, když houbař kolem prochází. Křemenáče jsou na tom hůř. Jejich oranžové klobouky jsou elegantní a nápadné, takže musejí hledat takový úkryt, aby je nenašel ani člověk dioptrický.
Domnívám se, že všechny houby používají tichou poštu. Dávají si echo. Například ryzec syrovinka volá na závojenku olověnou, že se blíží lidská hovada! To jsou ta, která kromě sběru hub jedlých do ostatních kopou a rozšlapávají je. A kdo by chtěl být pošlapán, že? I lysohlávka česká volá na podhřib žlučový, že se ženou řvouni. Je to lidská rodina o pěti šesti členech, která huláká na celičký les: „Máňóó, pocém, to musíš viděěět! A kde si Vaškuuu? No tadyyy! Babííí, já jsem něco našel, ale strašně smrdííí! Ježišmarjááá Jendóóó, nešahej na tóóó!“ Nejhorší kombinace je hovado se řvounem v jednom.
Za hodinu se hovada i řvouni přesunou o kus dál, kde plaší pýchavky obecné, suchohřiby plstnaté, žampiony i třepenitky svazčité. A tam si muchomůrky bílé, jarní i zelené škodolibě šuškají, že by mohly naskákat řvounům i hovadům do košíků. Jenže ze zkušenosti vědí, že zítra přijdou další takoví a že pro ně nemá smysl utrácet vlastní muchomůrkové životy. Byť by byly životy řvounů i hovad utraceny okamžitě.
Je až k nevíře, jak je záliba v houbaření v naší zemi rozšířená. My Češi jsme nejvášnivějšími houbaři na světě. Alespoň jedenkrát v roce si vyjde na houby sedmdesát procent obyvatel. Například v létě 2006 připadlo na jednu českou rodinu 8,2 kilogramy nasbíraných hub. Já si myslím, že letos, v roce 2014, byl překonán rekord. Věřím v deset kilo na rodinu. A doufám, že s počtem nasbíraných hub neklesá počet houbařů.
A vám, houby našich lesů, slibuji, že se příští rok za vámi opět přiběhnu podívat. Už teď se těším na hru, kdy se mi budete schovávat a jak se budete smát, až se budu plahočit mezi smrčky, klackem nadzvedávat větve a dívat se do prázdného košíku. Máte pro mě přece jen větší cenu, kdy zdobíte les, než na talíři.
Ale takové smaženice, zimní houbové bramboračky, hovězí pečeně na houbách, ryzce v patizonu nebo vepřové nudličky na hříbkách, to jsou dobroty!
