Kdo by je neznal, jsou jich plné silnice, někdy až tolik, že nemáme šanci je ani všechny zaznamenat, jak rychle za sebou jsou umístěné.
Prapůvodem dopravních značek byly milníky a sloupky se směrovkami a údaji na rozcestích, aby poutníci věděli, kudy a jak daleko je to do nejbližšího města. První takové se používali již v antickém Římě.
Potřeba dopravního značení vyvstala s rozvojem automobilového provozu.
Zprvu se úkolu umísťovat na cesty varovné cedule, jež často tvořil pouze text, zhostily nepočetné spolky majitelů aut. Jenže ne všichni řidiči v té době uměli číst, a navíc si každé sdružení vyrábělo značky po svém, a tak roku 1895 italský autoklub žádal vytvoření jednotného systému – nejen v Itálii, ale v celé Evropě. Než však jejich volání úřady vyslyšely, uteklo několik desítek let.
Jako první zavedli standardizované značky roku 1903 ve Velké Británii. Byly jen čtyři, ale představovaly zárodek těch, jaké používáme i dnes – vzdaly se textu a měly tvar kruhu nebo trojúhelníku.
O pět let později se v Paříži sešli zástupci mnoha států na prvním mezinárodním silničním kongresu, kde určili základní tvary a významy většiny cedulí. Mezi těmi prvními byla označení křižovatky, nerovnosti na silnici, zatáčky a železničního přejezdu. V následujících letech se rozjela soustavná práce na vymýšlení nových značek – od roku 1924 se silniční kongres koná každé čtyři roky.
V roce 1935 se první standardizované označení objevilo i na silnicích někdejšího Československa. Celkem pět značek bylo vyvedeno v bílé barvě na modrém pozadí a drželo se dodnes používaných tvarů.
Další vlna značení zahrnujícího tentokrát i barevně vyvedené symboly se převalila regionem v roce 1938 a 1939 společně s přechodem na jízdu v pravém pruhu.
Přes téměř sto let vyjednávání sice není značení silnic v Evropě jednotné, ale státy se shodly aspoň na těch nejzákladnějších pravidlech, která platí téměř po celém světě: výstražné značky tvoří trojúhelník, zákazové jsou kulaté a stopka má tvar osmiúhelníku.
