Tak zase nic. Jako vloni. Kvůli covidu na Drážďanskou slavnost můžeme i letos jen vzpomínat.
V sobotu před druhou adventní nedělí se každoročně v Drážďanech konala Štolová slavnost. Událost nesmírně populární, na kterou se normálně sjíždějí lidé z široka daleka. Nepochybuji, že i mnohé z vás tam v minulých letech byly tak jako já.
Obroviti, slavnostně vyšňoření valaši, doprovázení průvodem, táhnou vůz s několikatunovou obří štolou od Rezidenčního zámku historickým centrem až k pódiu na vánočním trhu Štrýclmarkt na náměstí Altmarkt. V průvodu jsou zástupci různých řemesel – řezníci, ševci, hrnčíři, samozřejmě pekaři a mnozí další. Mně se nejvíc líbili kominíci. Každý, včetně mě, si na ně přece rád sáhne pro štěstí.
Na hlavním náměstí je pak gigantická štola nakrojena 1,6 metrů dlouhým a 12 kilogramů vážícím štolovým nožem, následně rozporcována a rozprodána návštěvníkům Stollenfestu. Všude kolem vozu se tísní stovky lidí, mávají svými žetony, které si koupili předem, a pak si spokojeně odnášejí svůj kus štoly domů. Tedy všichni … jak se to vezme. Já, coby Chytrá horákyně, rozhodla, že chvíli počkáme, “až tam nebude tolik lidí…” Chyba! Velká chyba! Když jsme se po nějaké chvíli vrátili zpět, oopravdu tam už tolik lidí nebylo. Vlastně tam nebyl téměř nikdo. A proč taky, když ta obrovitá štola byla pryč? A tak nám zůstaly jenom žetony a poučení, že pořekadlo, kdo si počká, ten se dočká, v tomto případě neplatí.
Nevím jak vám, ale mně se po těch davech lidí na Altmarktu stýská. Tak doufejme, že příští rok už to vyjde! Určitě se budeme těšit. A buďte si jisti, že příště si jistě kousek štoly ujít nenechám!