V poslední době mám dojem, že se bojuje všude a o všechno. A já se toho bojím! “Boj je podstata života, kdo nebojuje, nemůže ani vyhrát”. Prohlásil kdysi Tomáš Baťa. “Boj je forma konfliktu, při které se protivníci snaží podrobit nebo zničit svého nepřítele. Obvykle se jedná o ozbrojený konflikt mezi vojenskými jednotkami v době války”, říká Wikipedie. V přeneseném významu se jedná o synonymum pro slovo soutěž – jak je známo z oblasti sportu a politiky.
Tomáše Baťu, jako strategického vizionáře, snad dokážu pochopit. Chtěl se svými botami vyhrát na celé čáře – tedy spíš na celém světě. A vybojoval si své postavení. Válečné konflikty tady zmiňovat nebudu. Nerozumím jim. Jenže lidé bojují i za takové věci, až rozum zůstává stát, nebo to dokonce ani nepobere. Někdy je k zamyšlení, je-li slovo boj vhodně použito, jindy je jeho použití skutečně úsměvné. Vzpomínám na léta dávno minulá, kdy zemědělci rok co rok bojovali o zrno. Nemám vůbec nic proti zemědělcům, jejich práce si nesmírně vážím, ale ta zpropadená propaganda!
Jste zvědaví, o co všechno se dá bojovat? Toto jsem se dočetla nebo doslechla: Bojujeme za svá práva, bojujeme s ranami osudu, bojujeme s alkoholem, bojujeme s nemocemi, bojujeme za lepší zítřky, bojujeme proti kácení stromů, bojujeme proti sexuálnímu zneužívání dětí, Kladno bojuje o udržení v extralize, bojujeme s celulitidou, s křečovými žilami a navrch se žaludečními vředy! Bojujeme proti plžům (mlžům a možná i hlavonožcům) a také za zdravé vlasy. Pražské Satalice bojují za třídění odpadu, dokonce Samuraj bojuje se stínem a My bojujeme kvalitou, nikoli slevou! Nerozumím tomuto výkřiku: Bojuj o víru a víra bude bojovat za tebe! A nějaká skupina zoufale bojuje proti smutným čumáčkům. Dokonce můžeme jít s Dynamem do boje!, nebo podpořit Mezinárodní den boje proti HIV. A to, že Slováci bojují proti české nivě, je dojemné. Ale ze všech zmiňovaných bojů mě upoutal jeden: Do boje za mír! Smát se, nebo plakat?
Pokouším se představit si, jak jednotlivé boje probíhají. Například jak jít s Dynamem do boje? To si pořídím jejich dres, vyběhnu na trávník a prvnímu protihráči, který bude po ruce, dám třeba pěstí na solar, druhému prsty vypíchnu oči a třetímu alespoň podrazím nohy? Víc jich asi nezvládnu. Nebo jak bojovat proti alkoholismu? Vtrhnu s
kalašnikovem do baru či vinotéky a všechny lahve ratata postřílím? A jak se bojuje s ranami osudu? Dám dělovou ránu, bum, bum, bum, bum? Ne ne, já bojovat neumím a ani to umět nechci.
Jsem žena a boj je mi cizí. Slovo boj nemám ve svém slovníku. Nebojuji s nikým a s ničím. Nechci si nikoho podrobit, ani ho porazit, ani zničit. Nemíním si nic vybojovávat. Jdu na to jinak. S dobrou vůlí, s přátelskými úmysly, s úsměvem a hlavně s láskou. Chci se s lidmi, se zrnem, s celulitidou i plži přátelsky domluvit. A zatím mi to v životě prochází. Dá se s tímto přístupem dobře žít.
A když se dál a dál zamýšlím, uvědomuji si, že slovo boj nemá ve svém slovníku téměř žádná žena. Je to mužské slovo – povětšinou. Možná některé sportovkyně jdou porazit soupeřky a vybojovat vítězství. Ale tam nejde o násilí, tam neteče krev. Ovšem zhusta tečou slzy. Těm, co vítězství nevybojovaly, ale i těm, které je vybojovaly. Jenomže oboje slzy jsou příchutě jiné. A to k ženám patří. Úsměv a slzy.
Už předškolní kloučci si hrají na vojáky. Perou se, válejí se po sobě i po zemi, škrtí se, kroutí si navzájem rukama i nohama, rvou se za vlasy, házejí po sobě předměty různé velikosti i tvrdosti, šermují a mečují. Velmi brzy se naučí napodobovat zvuky střelných i bodných zbraní a prskají je všude kolem. Jsou rudí, zpocení a ten boj je opravdový! Nikdy, ale opravdu nikdy, je nevidíte se po boji vzájemně ošetřovat. Tady nastupují ženy. Všeho věku. I tříletá lékařka nebo sedmiletá zdravotní sestra umí ovázat, pofoukat, pohladit a většinou i oživit zastřeleného, propíchnutého nebo uškrceného.
Stále jsou výrobci hraček, kteří vyrábějí zbraně. Nebudu říkat dětské zbraně, protože všechny zraňují a usmrcují. Už jsem výše psala, že ty klukovské boje jsou opravdové. Ne jen jako. A bohužel, najdou se i rodiče, kteří tyto zbraně svým dětem – synům kupují. Snad si ani neuvědomují, jaký dosah může taková „nevinná“ hračka mít pro život jejich dítěte. Ano, dívám se na to očima ženy. Ženy, mámy, která jen těžko snáší pohled na válečné útrapy, na raněné, na umírající, na mrtvé a na malé i větší sirotky uprostřed rozvalin zničených měst a s očima zalitýma slzami.
Vím, že se nikdy nedočkáme toho, aby si páni kluci přestali hrát na vojáky. A to v každém věku. Aby přestali bojovat, za cokoli a o cokoli. Přeji si, aby byli vstřícní
chlapským dohodám. A když už, tak aby to vždycky bylo jenom jako. Nebojujme za mír – žijme v míru, nebojujme proti žaludečním vředům – vyléčme je, nebojujme za lepší zítřky – vytvářejme si je. Potom už se bojů nebudu bát.
Končím, hodina pokročila, je po půlnoci a já už bojuji s únavou.
