Drazí a stateční příznivci mého blogu,
toto jsem sesmolila včera večer.
Dneska jsem měla opět ponděliózu jako vyšitou. Navíc mi ráno zkomplikovala dopravní situace. Na trase do práce jsem musela 3x přestupovat, protože prostě velikááá rekonstrukce alfaltových koberců a tramvajových kolejniček…kterážto se ukončí až někdy na podzim. To mi na tváři vyloudilo ponurý úsměv, který jsem se snažila zjemnit tak, že jsem konečně mohla při prvním dni v měsíci zase čerpat data a tudíž si na YouTube vyloudit nějaké to hezké tralala Tramvaj do stanice touha mne vyklopila už po dvou zastávkách na autobus a ten jen zcela netradiční cestou na metro, kde obyvkle nevystupuji, ale bylo to povinné, tak jsem jela no…v metru to hučelo a všichni vypadali nějak ospale. Už ráno jsem pochybovala o tom, že svůj dnešní den budu schopná vysvětlit své pocity nějak barvitě, spíše mám v hlavě útlum. Ale vlastně jsem měla vztek. Vztek na to, že musím do práce, protože bych více raději pracovala stále z domova. Už napořád. Jenže to takhle úplně nejde. A tak jsem se v té kanceláři zjevila. Pravda je, že člověk může mít vztek na jakékoliv vnější okolnosti a nikdy tím nic nezíská, ale většině z nás to ve hněvu stejně nezabrání. Jak moc typické pro mne.
Už po obědě mi v kanceláři došel vzduch a vlastně jsem se nedokázala soustředit. Zvykla jsem si na své prostředí a na svůj vzduch i na své dusno, když si ho vyrobím. A sedět několik hodin na jednom místě? Tak to byl největší zabiják. Byla jsem zvyklá na různé pracovní polohy, protože mne u toho nikdo neviděl. A to mi vyhovovalo a dovolovalo mi být uvolněná. Ale v té strnulé poloze na kancelářské židli jsem měla nesetřesitelný pocit, že trpím. Lačnost po gauči stoupala. Při návratu domů jsem zvolila přímý spoj jedním autobusem, který jezdí, jako když nejezdí. Chtěla jsem si ušetřit nervy při třech přestupech. Jakou jsem udělala blbost jsem zjistila za nedlouho. Silnice už v Praze totiž dávno nezejí prázdnotou a tak jsme pořád stáli na nějakých semaforech a ve frontách. Do autobusu přistupovali podivíni. Tuhle podivínskou scénu začala starší paní, která měla přes ústa přetaženou gázu, nebo obvaz? Viděla jsem tedy celý její obličej a funkci roušky, která byla nesnesitelně jen na oko, jsem snad ani nechtěla pochopit. Následovali další a další. Manželský pár, který nastoupil bez roušek a pak je během jízdy hledal. Jejich ratolest v kočárku dostala náhubek také poté, co jeho matka osahala všechny ty mastné tyče a pak těma rukama sáhla na vnitřek té dětské roušky a pak mu ji připlácla na obličej. V autobuse bylo asi padesát stupňů a vzduch se nehýbal, protože jsme zase stáli na dalším semaforu. Ačkoliv netrpím bolestmi hlavy, tak tam jsem se dočkala výjimky. Bolesti jsou jako viry – tak nějak se elegantně vyskytnou, aniž by o nich člověk věděl. Vlastně jsou nesobecký, ale svoji ryzí práci prostě udělají. Vztek ve mne bublal čím dál víc a touha po kvalitnějším vzduchu a klidu ve mne stoupala…bylo to nesrovnatelně horší než ráno. Při vystupování z autobusu jsem si připadala jako ukřivděný kostelní zpěváček. Tak moc jsem chtěla vykřičet do světa, jak už mě to všechno sere a jak moc jsem z toho dne unavená. Říkala jsem si, že to prostě nezvládnu takhle fungovat. Jsem unavená, unavená, unavená….vyčerpaná, vyčerpaná, vyčerpaná… Doma mi to vážně vyhovuje víc. No prostě, nějak mi to parádně leze krkem.
Ale nechci tu být za Brečavku obecnou.
Doma jsem si dobila baterky chvilkovým mrknutím (=rozuměj krátký mělký spánek). Uvařila jsem večeři, synátor dostal i dárek tomu svýmu dni všech dětí a oči se mu rozzářily jako “svíšišky”. Po večeři jsem opět odpočívala. Baterie pro kreativitu se mi doplnily docela rychle, což mi hrálo do karet, protože jsem věděla, že budu mít celý večer co dělat. Od osmi hodin pracuji na prezentacích k mé chystané knize a najednou mi nepřipadalo, že pracuji. Mám tu svůj klid, svojí pohodu, prostě jedu. A před chvílí jsem dílo dokončila s pocitem, že to je to dobrý. A můžu jít spát. S pocitem, že žiju ve světě, kde je úplně normální, že je člověk občas naštvaný. Pro mne je důležitější kompenzace než cítit vůči vzteku určitou spřízněnost. A kompenzace za divné pondělí se mi dostala.
Přátelé, držte palce, ty prezentace jsou k čertu důležité…ale o tom zase do detailu jindy.
Dobrou noc J
toto jsem sesmolila včera večer.
Dneska jsem měla opět ponděliózu jako vyšitou. Navíc mi ráno zkomplikovala dopravní situace. Na trase do práce jsem musela 3x přestupovat, protože prostě velikááá rekonstrukce alfaltových koberců a tramvajových kolejniček…kterážto se ukončí až někdy na podzim. To mi na tváři vyloudilo ponurý úsměv, který jsem se snažila zjemnit tak, že jsem konečně mohla při prvním dni v měsíci zase čerpat data a tudíž si na YouTube vyloudit nějaké to hezké tralala Tramvaj do stanice touha mne vyklopila už po dvou zastávkách na autobus a ten jen zcela netradiční cestou na metro, kde obyvkle nevystupuji, ale bylo to povinné, tak jsem jela no…v metru to hučelo a všichni vypadali nějak ospale. Už ráno jsem pochybovala o tom, že svůj dnešní den budu schopná vysvětlit své pocity nějak barvitě, spíše mám v hlavě útlum. Ale vlastně jsem měla vztek. Vztek na to, že musím do práce, protože bych více raději pracovala stále z domova. Už napořád. Jenže to takhle úplně nejde. A tak jsem se v té kanceláři zjevila. Pravda je, že člověk může mít vztek na jakékoliv vnější okolnosti a nikdy tím nic nezíská, ale většině z nás to ve hněvu stejně nezabrání. Jak moc typické pro mne.
Už po obědě mi v kanceláři došel vzduch a vlastně jsem se nedokázala soustředit. Zvykla jsem si na své prostředí a na svůj vzduch i na své dusno, když si ho vyrobím. A sedět několik hodin na jednom místě? Tak to byl největší zabiják. Byla jsem zvyklá na různé pracovní polohy, protože mne u toho nikdo neviděl. A to mi vyhovovalo a dovolovalo mi být uvolněná. Ale v té strnulé poloze na kancelářské židli jsem měla nesetřesitelný pocit, že trpím. Lačnost po gauči stoupala. Při návratu domů jsem zvolila přímý spoj jedním autobusem, který jezdí, jako když nejezdí. Chtěla jsem si ušetřit nervy při třech přestupech. Jakou jsem udělala blbost jsem zjistila za nedlouho. Silnice už v Praze totiž dávno nezejí prázdnotou a tak jsme pořád stáli na nějakých semaforech a ve frontách. Do autobusu přistupovali podivíni. Tuhle podivínskou scénu začala starší paní, která měla přes ústa přetaženou gázu, nebo obvaz? Viděla jsem tedy celý její obličej a funkci roušky, která byla nesnesitelně jen na oko, jsem snad ani nechtěla pochopit. Následovali další a další. Manželský pár, který nastoupil bez roušek a pak je během jízdy hledal. Jejich ratolest v kočárku dostala náhubek také poté, co jeho matka osahala všechny ty mastné tyče a pak těma rukama sáhla na vnitřek té dětské roušky a pak mu ji připlácla na obličej. V autobuse bylo asi padesát stupňů a vzduch se nehýbal, protože jsme zase stáli na dalším semaforu. Ačkoliv netrpím bolestmi hlavy, tak tam jsem se dočkala výjimky. Bolesti jsou jako viry – tak nějak se elegantně vyskytnou, aniž by o nich člověk věděl. Vlastně jsou nesobecký, ale svoji ryzí práci prostě udělají. Vztek ve mne bublal čím dál víc a touha po kvalitnějším vzduchu a klidu ve mne stoupala…bylo to nesrovnatelně horší než ráno. Při vystupování z autobusu jsem si připadala jako ukřivděný kostelní zpěváček. Tak moc jsem chtěla vykřičet do světa, jak už mě to všechno sere a jak moc jsem z toho dne unavená. Říkala jsem si, že to prostě nezvládnu takhle fungovat. Jsem unavená, unavená, unavená….vyčerpaná, vyčerpaná, vyčerpaná… Doma mi to vážně vyhovuje víc. No prostě, nějak mi to parádně leze krkem.
Ale nechci tu být za Brečavku obecnou.
Doma jsem si dobila baterky chvilkovým mrknutím (=rozuměj krátký mělký spánek). Uvařila jsem večeři, synátor dostal i dárek tomu svýmu dni všech dětí a oči se mu rozzářily jako “svíšišky”. Po večeři jsem opět odpočívala. Baterie pro kreativitu se mi doplnily docela rychle, což mi hrálo do karet, protože jsem věděla, že budu mít celý večer co dělat. Od osmi hodin pracuji na prezentacích k mé chystané knize a najednou mi nepřipadalo, že pracuji. Mám tu svůj klid, svojí pohodu, prostě jedu. A před chvílí jsem dílo dokončila s pocitem, že to je to dobrý. A můžu jít spát. S pocitem, že žiju ve světě, kde je úplně normální, že je člověk občas naštvaný. Pro mne je důležitější kompenzace než cítit vůči vzteku určitou spřízněnost. A kompenzace za divné pondělí se mi dostala.
Přátelé, držte palce, ty prezentace jsou k čertu důležité…ale o tom zase do detailu jindy.
Dobrou noc J
