Když se strašně moc těšíte a najednou víte, že je to pryč… tak, jako to zažila VVERONIKA.
Začal rok 2014…
Stalo se… Nečekaně, neplánovaně… Byla jsem vyděšená a překvapená. Jak to zvládnu? Jak se dokážu postarat o dvouletá dvojčata a další malé miminko.
Hrozně jsem se bála, netušila jsem, jak se k tomu postavit.
Co když se ze mě stane ukřičená, věčně uhoněná, věčně naštvaná máma, která se bude starat o své děti, ale která ztratí tu ženu v sobě, kterou je?
Můj život byl vždycky plánovaný, všechno, co se v něm událo, jsem pečlivě dopředu promýšlela. A najednou se objevilo miminko… Nosila jsem v sobě další srdíčko, další duši… Našlo si ke mně cestu, mělo určitě důvod si mě vybrat za svou mámu. Já ten důvod neznala, ten jsem měla pochopit později, mnohem později. Ve chvíli, kdy strach trochu ustoupil, kdy jsem se ztotožnila s myšlenkou, že v bříšku nosím další dítě, přišel ten obrovský cit, který mě celou zaplavil, pohltil, naplnil.
Ten cit, kterému se říká LÁSKA.
Mateřská LÁSKA, kterou pozná jen máma ve chvíli, kdy si uvědomí, že mít miminko je obrovský dar od života, za který by měla být každá žena vděčná.
Najednou jsem si uvědomila, že ať to budu mít sebetěžší, ať budu sebevíc vyčerpaná a unavená, zvládnu to. Protože já to chtěla zvládnout. Chtěla jsem dát dalšímu miminku možnost vstoupit mi do života, chtěla jsem mu dát ze sebe maximum. Starat se o něj, chránit ho, vychovávat… Věřila jsem, že to dokážu. Že se dokážu postarat o svého syna… Ano, byla jsem přesvědčená o tom, že čekám syna.
