Určitě existuje spousta dobrých důvodů, proč se člověk ocitne pod stolem – opijete se, nevhodně usnete, kryjete se při náhlém zemětřesení, uklízíte, něco hledáte, anebo si hrajete na schovku a je legrace.
Já se tu sice schovávám, ale hra to není. Mám pocit, že už tu trčím půl století, jsem celá zlámaná, třeští mi hlava, a jediné, co vím jistě, je, že mě nikdo nehledá. Ale co, vlezla jsem si sem sama, právě proto, aby mě nenašli.
Tuhle svatbu mi byl čert dlužen. Nechala jsem se ukecat. A ještě od svého bývalého. Jo, tak jsem byla blbá! Škemral tak dlouho, až jsem povolila.
„Jituš, to mi nemůžeš udělat, ty jsi na to nejlepší. Všem ostatním jsi svatbu organizovat pomáhala, a na mně by ses vykašlala? Na mě? Po tom všem?
„Právě, že po tom všem, Jindřichu. Právě proto. Udělám tombolu, půjdu Verče za družičku, ale víc nic,“ byla jsem v tu chvíli tvrdá, ale stejně mi to nepomohlo.
Za týden přišel, že nezvládne najít kapelu. A už jsem s ním trávila spoustu času výběrem „nějaké kvalitní“, co umí zahrát rock, pop, metal i něco pro staroušky. Já husa! Došlo to tak daleko, že jsme šli na diskotéku. Spolu a sami. Údajně si poslechnout nejnovější hity. Až při ploužáku mi docvaklo, že jsem v tom zpátky. Že ho pořád miluju a on si bere jinou. Hladil mi záda a vykládal, jak je mu se mnou hezky. Ano, vyspala jsem se s ním. Asi jsem doufala, že si vzpomene, jak to mezi námi bylo hezké. Nevím, asi jsem i čekala, že svatbu zruší a bude se mnou.
Ráno jsem mu udělala snídani a zeptala se, co bude s Veronikou. Pokrčil rameny a řekl: „Co by? Tohle se jí přece netýká. To je jen mezi námi dvěma.“
Snědl tři palačinky s jahodovou marmeládou, znovu jsme se milovali a pak odešel.
Ten den jsem si přísahala, že se nic podobného nebude opakovat. Že musím zapomenout. Jenže, jak vymažete z hlavy kluka, kterého vidíte každý den, a vaše srdce si dělá, co chce? Přiznávám, že jsem na těch pár dní vyřadila mozek (a dnes, pod tím stolem, si uvědomuju, že i sebeúctu) a dál jsem vyhledávala vhodné kapely a zábavné věci do tomboly, jen abych se Jindrovi zavděčila… Dál jsem s ním spala a modlila se, aby mu to konečně došlo a svatbu zrušil, nebo aby bylo aspoň špatné počasí a obřad se přesunul na neurčito kvůli průtrži mračen.
Bohužel, ani jedno nedopadlo, a tak jsem včera, když bylo vše připravené, předpověď počasí na svatební den výborná, družičkové šaty na ramínku v mém pokoji a Jindra odešel na rozlučku, zůstala doma v posteli. Ležela jsem v ní, s průhlednou výmluvou, že mi není dobře, abych nemusela na večírek nevěsty. Místo toho jsem si masochisticky prohlížela album s fotkami, na kterých jsem byla s Jindřichem. Ještě tenkrát před lety, než jsme se rozešli. Objímali jsme se u rybníka, jeli na jeho první motorce, líbali se na jakémsi mejdanu a jedli společnou cukrovou vatu na pouti… Už je to dávno.
Brečela jsem, jak letní mrak o bouřce, a vzpomínala na náš rozchod. Dostala jsem se tenkrát na vysokou do Budějovic a Jindra na to řekl, že nemáme šanci a radši všechno rovnou skončíme. Bylo mi hrozně. Přestěhovala jsem se na kolej, probulila polštář, a posílala mu každý druhý den dopis, že to zvládneme. Když jsem přijela za měsíc domů, už chodil s Veronikou. Asi se mu nechtělo čekat, ani dojíždět tu dálku. Veronika byla tady. Je to pět let a já bych mu to odpustila. Vysokou mám hotovou a myslela jsem, že už se odtud nehnu… Než jsem si to s ním zavařila znovu.
Nemůže se přece oženit s Veronikou, když ho miluju já! Musím něco udělat! Už jsem vytáčela jeho číslo, že mu řeknu, jak to cítím, ale pak mi docvaklo, že se o tom na rozlučce, před ostatními, nemůže bavit. Tak jsem mu napsala esemesku, ať přijde, že mu nechám klíče na rámu dveří. Máte pravdu, nebyl to dobrý nápad.
Jindra přišel až k ránu a notně opilý. Říkal mi Verunko a pozvracel podlahu v předsíni. Nemělo cenu cokoliv říkat, tak jsem ho nechala vyspat v obýváku. Pak přišlo to trapný ráno. Uvařila jsem česnečku, kterou miluje a na opici je nejlepší. Dala jsem si záležet, aby tam bylo všechno, co má rád – brambory, sýr i vajíčko. A Jindra? Přičichl k tomu a řekl:
„Ses po…, ne? Vždyť je v tom česnek! Chceš, abych celej svatební den tohle dýchal na hosty?“
„V česnečce bývá česnek…“ zmohla jsem se jen na chabý odpor. Nikdy mu to nevadilo.
„Dneska jsi ji měla udělat bez něj, to je snad jasný,“ Jindřich si hladí nahou hruď a mlsně se rozhlíží po kuchyni, „Máš vajíčka?“
Já blbka snaživě kývla a udělala mu míchaný na špeku. Zkoušela jsem se ho zeptat, jestli by nebylo lepší, tu svatbu zrušit, že je ještě čas, a jestli s tím nepotřebuje pomoct.
„A proč jako? Bude mejdan! Chvíli vydržím focení v kvádru a pak to rozjedeme! Zatrsáš si se mnou?“ zeptal se na závěr a přitáhl si mne na klín. Dal mi pusu. Voněl kafem a vajíčkama.
„Nechce se mi jít na tvoji svatbu za družičku, radši bych byla v bílých,“ dívám se do země a hrozně se stydím. Ale mám poslední šanci!
„Hele, já družičkám šaty nevybíral, to sis měla probrat s Veronikou…“ chvíli trvalo, než mu to došlo, „Nechodí v bílých jen nevěsta?“
„Chodí.“
„Tak proč chceš bílý?“ Jindra vypadá nechápavě a dál se cpe vajíčkama.
To už jsem nevydržela. Chrstla jsem na něj džus, co stál na stole, a s brekem utekla. Zkoušel chvíli bouchat na dveře ložnice, že si dáme ještě rychlovku, aby uvolnil předsvatební stres. Když jsem neotevřela, odešel. Je možný, že to vůbec nepochopil?
Nechtěla jsem na svatbu jít. Ale pak mi volala několikrát Veronika. Pořád opakovala, že se bez své družičky neobejde. Rozhodla jsem se nekazit svatbu aspoň jí. Oblékla jsem se a vyrazila. Obřad jsem probrečela, ale všichni si snad mysleli, že je to dojetím nad štěstím kamarádky. Pak jsem se vypařila.
Chvíli mne sháněli kvůli focení, ale moc dlouho je to nebavilo. Zvládli to i beze mne. A tak jsem skončila tady pod stolem. Vlastně ani nevím proč, mohla jsem jít prostě domů, a ne se tady schovávat. Stejně budu muset vylézt. Za chvíli začne hostina a nerada bych vysvětlovala, co tu dělám. To by byl trapas!
Nadzvedla jsem dlouhý ubrus, abych se podívala, jestli můžu ven. Lekla jsem se, když mne překvapily něčí nohy. Vlastně hned dva páry. Jedny v kalhotách a druhé ve střevíčcích. Tak jsem se litovala, že jsem nevšimla, když přišli. Vrátila jsem se zpátky pod stůl a slyším škemrající dívčí hlas: „A opravdu se mezi námi nic nemění, Jindřichu? I když jsi teď ženatý?“
Jindřich? A s Libunou?!
„Neblázni, Líbo, co by se měnilo? Kvůli jednomu mejdanu? Zejtra přijdu o polední pauze a ty mi uděláš tu speciální masáž prostaty, co umíš jen ty…“
„Jindřichu, potichu! Někdo nás uslyší,“ tiší jej šeptem Libuše.
To si teda pište, milánkové. Já vás slyším! A nic nemůže naštvat zhrzenou milenku víc, než to, že má chlap ještě další milenku. Manželku jsem zkousla, ale tuhle?
„Pohlaď mi ho,“ slyším šeptat Jindřicha.
„Tady? Nebudeš moct chodit,“ chichotá se Libuna.
„To nech na mě a hlaď! Potřebuju se uvolnit.“
Neviděla jsem na ně, ale najednou jsem slyšela Libunu upadnout na kolena a rozepínat zip. Ona mu ho tady bude jako kouřit? Na svatební hostině a přede mnou?
Došla mi ta absurdita situace. Já, ženichova bejvalka a zároveň milenka se tady schovávám pod stolem, abych se nemusela dívat na šťastnou nevěstu, a tak mi osud pošle jeho druhou milenku, aby mi to teda konečně docvaklo. Žádná love story se nekoná. Jindřich je normální prase. Najednou je mi Veroniky líto. Právě si vzala naprostého kurevníka a ani o tom neví…
Stůl nade mnou se začíná rytmicky pohybovat. Slyším dřevěné nohy drhnout o parkety sálu. Jindřich funí. Zároveň ke mně doléhají hlasy z výčepu hned vedle sálu, kde hosté skandují: „Ženich, ženich…“
Pokud je to vůbec možné, tak ti dva je vůbec neslyší. Ale to už někdo spěchá k nám do sálu, klapot pánských bot se rozléhá prázdnou místností. Když rozhrnu ubrus na druhé straně stolu, vidím, že míří přímo k nám. Netušila jsem, že mozek zvládne zpracovat tolik věcí najednou.
Zvažuji možnost, že je prásknu a užiju si, jak příbuzní lynčují ženicha a jeho konkubínu, zároveň mne škodolibě napadne, že udělám Jindrovi tu masáž prostaty za Libunu, aby byl rychleji a třeba to stihnul, než ten chlápek doběhne (blbost, já vím), anebo jim pomůžu z toho ven. Neptejte se mě, jak mne osvítila ta poslední možnost. Vysvětluju si to jen tím, že jsem odjakživa samaritán. A protože šlo o vteřiny, nenapadlo mne nic chytřejšího, než podtrhnout Jindrovi nohy a vtáhnout ho pod stůl.
Jenže mne ani ve snu nenapadlo, že spadne na Libunu a zlomí jí ruku. Předpokládám, že tu, kterou měla v jeho rozkroku. Ve chvíli, kdy k nám doběhl svědek, viděl mne, jak se skláním nad řvoucí Libuší a volám záchranku. Jindřich bezpečně schovaný pod stolem, rozhodně neměl v úmyslu vylézat.
„Jitko, my jsme tě všude hledali a ty tady ošetřuješ zlomeniny? Jak se jí to stalo?“ Tomáš si klekl na zem vedle Libuny.
Koukla jsem na ni – celá zrudla v obličeji. Tak z tohohle tě holka tahat nebudu, vymysli si něco sama, řekla jsem si v duchu. Já si sednu támhle na židli a budu se bavit tím, jak se Jindra snaží dostat zpod toho stolu, aniž by ho někdo viděl. A pokud se mu to nepovede, jako že mu moc šancí nedávám, tak se třeba jednou o téhle hostině bude říkat, že byla bez ženicha… Ale já vím, že na ní byl, ale smilnil, a proto nejedl a nepil… To je jak z pohádky. Připadám si najednou hrozně stará.
„Utíkala jsem za Jitkou, abych ji přivedla na focení a uklouzla jsem…“ dostala ze sebe rudá Libuna a očima sjela ke skladu ubrusu, který zůstal mírně zvednutý a odhaloval nohu stolu.
Tomáš se dívá na Libunu starostlivě: „To musí bolet! Ještěže ti Jitka zavolala tu záchranku. Dají ti to do sádry a třeba se sem ještě stihneš vrátit…“
Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jak úžasný má ten Tomáš oči? Jsou hnědé – jako ta nejtmavší čokoláda a ten oblek mu opravdu sluší. Navíc krásně voní… Proč jen jsem ztrácela čas s Jindřichem?
„No, třeba,“ odtuší Libuna a pořád se dívá do skuliny pod ubrusem.
„Co je? Vadí ti ten záhyb?“ Tomáš natáhne ruku a ubrus urovná, „Neviděly jste ženicha? Nemůžeme ho nikde najít. Chtěl jsem si s vámi zatancovat, ale bez něj to asi nezačne.“
„Hledá mi botu,“ vystřelí Libuna, „Jak jsem upadla, tak mi zajela někam pod stůl.“
Hodím po Libuně obdivný pohled – tak tomu říkám pohotovost! Právě zachránila hostinu a ještě mi přihrála tanec s Tomášem. Z pod stolu vykoukne Jindřich: „Je tady tma. Nemůžu ji najít. Nemohla bys mi, Jitko, posvítit?“ mrkne na mne a zasune se zpátky do tmy. Tak on si nedá pokoj!
