Život je o překonávání překážek.
Slýchám to dnes a denně. Touhle větou začíná většina motivačních řečí, knih, článků… Když tuhle větu slyším nebo vidím napsanou, vstávají mi všechny chlupy na těle. Co život, každej den je o překonávání! A ne tak úplně jakýchkoliv překážek, nýbrž hlavně sebe sama. Můžu vám o tom vyprávět celé hodiny. A vy určitě taky. Kdybych totiž sebe sama denně aspoň párkrát nepřekonala, nejspíš bych vážila dvě stě kilo, brala antidepresiva a nehnula se od televize.
Motivační knihy? V žádném případě!
Existuje spoustu motivačních knih. Většinou se z nich dozvím, jak se já, obyčejná redaktorka, bez vlastního bytu a neschopností ušetřit aspoň na jednu dovolenou ročně, dostanu do světa, kde už nemusím skládat korunu ke koruně, protože jich mám tolik, že ať si koupím cokoliv, ještě spoustu jich zbude. Poradí mi, jak se krůček po krůčku, splním-li všechny stanovené úkoly, posunu v kariéře (budu minimálně generální ředitelka čehokoliv, co má víc než sto zaměstnanců), k vyšším příjmům (minimálně takovým, aby mi to stačilo na tři luxusní dovolený ročně, nejnovější model Porsche a na život v obrovskym bytě s terasou na grilování přímo v centru Prahy), lepším manažerským dovednostem (všichni zaměstnanci mě budou milovat a nikdy o mně neřeknou křivé slůvko), lepším partnerským vztahům (najdu svou životní lásku, se kterou budu mít tři krásný děti a budu se jim naplno věnovat i přesto, že v práci budu muset trávit deset hodin denně) a lepší organizaci času (takže ne, nebudu muset trávit v práci deset hodin denně, protože já to všechno zvládnu za pouhých pět, bude ze mě přeci dokonalá žena). Takhle bych tu mohla pokračovat donekonečna.
Pár takových knih jsem přečetla a na to, abych splnila všechno, co po mně autor chce, nemám dost pevnou vůli a ani motivaci s něčím takovým vůbec začít. Nechci šéfovat žádný firmě ani netoužím po nejnovějším autě, protože jednou, až se pořádně naučím řídit, mi bude úplně stačit pár let starý. Stejně ho hned někde odřu. A po luxusní dovolený taky neprahnu. Všude, kam jedu, se bez problémů obejdu bez pětihvězdičkovýho hotelu a jídla od michelinskýho šéfkuchaře. O první nebo business třídě v letadle nemluvě. Těch pár hodin vydržím spát v sedě a jíst, co mi kdo přinese, teda když to nebude losos, po kterém dost často zvracím. A upřímně, víc než na šampaňském si stejně pochutnám na červeném víně s kolou. Už od svých osmnácti (kecám, začala jsem ho pít o trochu dřív).
Přesně vím, co chci. Nebo spíš vím, co nechci
Tenhle článek ale není o motivačních knížkách. Ani o tom, jak překonat všechno, co si na mě život přichystá. Je to o překonávání mě samotné, protože, aspoň v mém životě, jsem sama sobě tou největší překážkou, ať už se snažím o cokoliv.
Kdo mě zná nebo čte můj blog, ví, že já hledám a chci dosáhnout trochu jiných hodnot, než mi nabízejí motivační knížky (nebo aspoň velká část z nich). Nebo si to aspoň namlouvám, protože je číst prostě nechci. Akorát z nich dostanu depku, že nejsem schopná splnit nic z toho, co se po mně chce a tak zůstanu navždycky s třiceti korunama na účtu ke konci měsíce a úplně k ničemu.
Nicméně by mi stačilo, když jednoho dne nebudu muset pracovat s lidmi, kteří jsou sebestřední, jdou přes mrtvoly, neváží si ničí práce a všechno jenom kritizujou. Vystačím si s pár dovolenými ročně. Jednou větší a pak nějaké ty prodloužené víkendy. Za co nejmíň peněz, samozřejmě. Abych mohla zase brzy plánovat další výlet. Jo a taky chci mít kde bydlet, mít na zaplacení účtů a z čeho koupit jídlo a většinu času dělat to, co chci já a ne někdo jiný. To zas nechci tak moc, ne? Ale jo, tak možná toho chci moc, ale co. Každý jsme nějakej.
Od rána do večera se s něčím peru
Navíc spoustu z vás to určitě přesně takhle má. Gratuluju. Já jsem bohužel v současný době někde jinde. Zatím bojuju sama se sebou. Každej den. Už od rána. Nastavím si buzení na sedmou s tím, že půjdu na čtyřicet pět minut na rotoped. Jenže když mi zazvoní budík, třikrát ho posunu, takže když fakt vstávám, je čtvrt na devět. Aha, takže cvičení nestíhám.
Jdu do práce s pocitem, že nemám žádnou vůli. Aspoň se teda v práci snažím udělat všechno, co mám a v požadovaný kvalitě, abych slyšela co nejmíň stížností. Většinou se to podaří, takže si nemusím práci dodělávat doma. Domů jdu s tím, že zbytek dne můžu věnovat jenom sobě a svým aktivitám. Zvedne mi to náladu.
Doma pustím telku a začnu koukat na první pořad, kterej se v televizi objeví. Po patnácti minutách si říkám, že už by to mohlo stačit. No tak přepnu na další program. Spíš bych si ale měla chvíli číst. To je užitečnější. Anebo si udělat něco k jídlu. Tak jo, ještě chvíli se budu dívat na televizi a pak už vážně půjdu něco dělat. Ha! Jsme u toho. Musím se zase překonat. Musím se donutit televizi vypnout, vzít do ruky počítač a psát. Protože když nebudu psát, nebudu mít co dát na blog a blog je jednou z mých největších radostí. Když nepíšu, nemám dobrou náladu.
Konečně se mi to podaří. V osm večer. Z práce jsem přišla v šest. Dvě hodiny zabitý. A ještě k tomu mám hlad. Chtělo by to něco zdravějšího, protože když sním něco, po čem ztloustnu, budu mít výčitky svědomí, bude se mi blbě psát a nejspíš nenapíšu vůbec nic. Nasoukám do sebe rajče a plátek večerního chleba. To bychom měli. Teď můžu jít v klidu uvařit něco (na mě) složitějšího bez toho, aniž bych všechno sežrala ještě předtím, než bude jídlo hotový.
Po večeři mám dobrej pocit. Porce tak akorát a ještě to bylo relativně zdravý. Pečená zelenina, domácí hummus a uzený tofu. Pouštím se do psaní. Jde mi to, za dvě a půl hodiny mám napsanou skoro jednu celou povídku. Připadám si jako mistr světa. Je jedenáct večer a já udělala kus práce! Ale co s tím nesplněným ranním cvičením? Nechat to na zítřek? Jenže ráno jdu na jógu. No nic, hupsnu na rotoped a cvičím přesně do 23: 45. Vím, že večer by se cvičit nemělo a vy to možná nechápete, ale ten pocit, když se dokopu, je k nezaplacení! Chvilku si zase čtu a pak jdu přepisovat rozhovor, který mi už čtrnáct dní leží netknutej v telefonu v aplikaci Diktafon. Za půl hodiny začnu usínat. Je už skoro jedna a já v půl osmý musím vstát stůj co stůj, protože když mi lekce jógy propadne, budu mít další výčitky.
Kvartální uklízecí maniak
Jdu spát. S pocitem, že jsem toho dneska, na to, že je pondělí, zvládla tak akorát. Jasně, mohla jsem ještě uklidit ten bordel ve skříni a na stole v obýváku, mohla jsem vyprat a napsat tu povídku úplně celou. A taky jsem mohla jít cvičit hned ráno a ušetřit si čtyřicet pět minut času z večera, ALE! Přeci musím začít postupně. Když začnu překonáváním velkých překážek (nenávidím uklízení) a párkrát selžu, budu z toho mít akorát tak depku. I když to je asi dost blbej příklad, protože já pravidelně uklízet nezačnu nikdy. Jsem kvartální uklízecí maniak. Spoustu dlouhých týdnů nic a pak mám záchvat, že uklízím dva dny v kuse. Ale pak zas třeba dva měsíce nic. Takže marná snaha. Však o uklízení už jsem vám psala TADY.
Začarovanej kruh
Jestli pořád nevíte, o čem tenhle článek byl, vysvětlím vám to ještě jednou a polopaticky: Všechny změny, aspoň u mě, nelze zavést hned. Protože pak jsem ve stresu a už předem mám depku, že to nestihnu nebo nezvládnu. Jde o to překonat hlavně sebe samu. Svoji lenost, touhu sníst všechno, co vidím, závislost na televizi a sklony k prokrastinaci. Když furt koukám na televizi, nic nenapíšu. Když nic nenapíšu, mám depku. Když mám depku, jím nezdravý jídlo a v množství, který by dalo zabrat i kdejakýmu mužskýmu. Když žeru, jsem tlustá a když jsem tlustá, je tu zase ta depka. Začarovanej kruh. Ze kterýho se mi ovšem daří docela dobře unikat. Od tý doby, co jsem se rozhodla napsat knížku. A ta je skoro venku, takže možná bude za pár týdnů načase posunout se dál. Kam? Asi začnu zase zlehka, že jo. Třeba něco provedu s tím ranním vstáváním. Ne, počkat. To je moc drsný. Přestanu koukat na kriminálky? Ehm… Naučím se konečně pořádně řídit? Hmm… Tak až zase jednou překonám sebe samu a odhodlám se stanovit si další cíl, dám vám vědět. Jo a jestli jste si snad mysleli, že to bude něco kolem uklízení, tak to fakt ne. Můj odpor je prozatím nepřekonatelnej.
Jsem největší posera ve střední Evropě
A ještě jedno vám povím. Vždycky mám úžasnej pocit, když se překonám. Za poslední rok jsem dokázala tolik věcí, o kterých jsem byla přesvědčená, že nikdy nezvládnu. Chápejte mě, jsem strašnej poseroutka. Nikdy jsem nikam nevyšplhala, protože jsem bála, že si spálím ruce, nikdy jsem neudělala kotrmelec, protože jsem přesvědčená, že si při něm zlomím vaz. Nikdy neotevřu láhev šampaňskýho, protože mi je jasný, že by mi špunt přinejmenším vyrazil oko. Tak, teď to pochopíte. Za poslední rok jsem sedla na vodní skútr a jela. Sedla jsem na normální skútr a celej jeden den drandila po Bali. Mám za sebou i desetikilometrovou jízdu na motorce. Ve všech případech jsem figurovala jenom jako spolujezdec, ale stejně! A víte co! Ještě před rokem bych přísahala, že nikdy nesednu na kolo. I z něho mám strašnou hrůzu. Přesto jsem od září minulýho roku do letošního května ujela asi čtyři sta kilometrů. A to jsem o překonávání takových běžných věcí nepřečetla jedinou knížku! Všechno je v mojí hlavě, ne v knížkách. A už vůbec ne v těch, co napíše někdo jinej.
Foto: Petr Kučera
Bavil vás článek? Mrkněte na můj blog: www.businesscoffee.cz
