“Canisterapie aneb léčebný kontakt psa a člověka. Pes svou přítomností dokáže vyvolat dobrou náladu všude tam, kde je jí nedostatek. Využívá se různých druhů plemen, s průkazem původu, ale i bez něj.”
Svůj příběh Vám poví mopsice Ája.
Ahoj, jmenuje se Ája. Většina z vás mě zná z výstav, vždyť už jezdím spoustu let:-).
Narodila jsme se v roce 2006 v chovné stanici Otakon, odmala jsem byla takovou princeznou hýčkanou, a tak se chovatelé rozhodli, že budu jejich štěně, které z vrhu zůstane doma.
Náhoda či osud mě však v 9 měsících zavál k jedné slečně, která přišla o štěňátko a já jsem k ní jela jen na návštěvu na 14 dní. Jenže se z nás stala dvojka nerozlučných kamarádek a z té návštěvy se stal domov a nejkrásnější přátelství.
Vlastně odmala jsem si dokázala získávat lidská srdce. Moje nová panička mě brala zkrátka všude, je zastánkyní toho, že nemá psa na ozdobu, ale je to její přítel a parťák. První rok jsme bydleli v Praze, chodila jsem do velkého parku Folimanka, navštěvovala restaurace a zahrádky. V létě jsem navštívila své rodiče v Otakonu a dokonce jsem podnikla adrenalinovou jízdu v kanoi a sjela s paničkou Vltavu. Po nějaké době se moje panička stěhovala k rodičům, kde měla svého prvního hafíka šarpeje Enkiho. Navázala jsem tak nové kamarádství s dospělým psem, který se ke mě choval moc galantně a já ho občas zlobila. Prožili jsme spolu krásné dva roky než Enki ve 13 letech umřel.
Pak se moje paní rozhodla, že nastal čas mít vlastní bydlení a tak jsme se přestěhovali do Mladé Boleslavi, vlastně jen o 15 km od domečku, kde jsme dosud bydleli. A je to super, protože aspoň častěji jezdím na návštěvy k lidské babičce:-)
Minulý rok jsem absolvovala i její firemní teambuilding, kde moje paní skákala tandem. Já trnula hrůzou na zemi a pak jsem ji moc moc vítala, když mi „spadla“ z nebe.
V létě panička slyšela v místním rádiu informaci o tom, že se bude konat kurz Canisterapie. Věděla jsem, že mě čeká něco nového, byla to příležitost, jak poznat nové psí kamarády v novém městě, jak se naučit další pro mě vlastně nové povely (protože mám svou hlavu a kromě „Ke mě“ mě bylo všechno fuk) a také jak někomu udělat radost.
Bylo letní páteční odpoledne a psí areál byl relativně plný lidí se psy. Paní trenérka, která vedla tento kurz nás přivítala na první hodině a sdělila nám plán výcviku. Pak jsme se představili a trenérka každého pejska trošku „proklepla“, zda není agresivní a zda má potenciál stát se psem „Canis asistentem“.
První hodina …a já prošla, panička na mě byla hrdá a řekla mi, že uvidíme, zda půjdeme ke zkouškám, neboť povelů je hodně a že chápe, že už nejsem nejmladší. Zkrátka ať to beru tak, že to je taková psí škola, kde budeme trávit pátky, pokecáme s kámoši a něco se naučíme.
Canisterapeutický kurz měl rozsal 10 hodin, cvičení a praxe v LDN. Každou hodinu jsme se naučili něco nového a pak doma pilně trénovali.
Povely -sedni, lehni, vstaň, otáčení u nohy, chůze, běh a povel zůstaň, který nemám ráda. Panička se mnou třeba chodila na poštu a já měla čekat, občas jsem zlobila a utekla.
Nicméně nastal den D, den kdy se psí žáčci sešli, aby složili zkoušky a stali se Canis psem. Zkouška měla dvě části, první byla hlavně o povelech – to jsem měla skoro plný počet bodů (nejde mi aport), ale dohnala jsem to na dalších povelech, které jsem měla za plný počet. První část byla za mnou a vypadalo to nadějně, dostávám pamlsek a čekám až i ostatní hafíci tuhle část absolvují a přejdeme k další etapě zkoušky.
Druhá etapa, byla více o konktaktu s lidmi. Pejsek musel absolvovat ve skupince lidí, hlazení, česání srsti od cizího člověka, sundání obojku. Poté projít tzv. úzkou uličkou, jejíž zdi tvořili právě lidé. Opět povel zůstaň a človíčci přes pejska přecházeli. Během celé doby vše sledovala paní zkoušející, která nás viděla poprvé v životě, pejsek se nesměl bát, být agresivní… za chování ve skupině se zase davály body. Následovala scénka, kdy hafík je u lidí a najednou odněkud přiletí lahev, opět nesmělo dojít k agresi pejska. Pak přijel vozíčkář, paní s berlemi a nebo se otevřel dešník. I tohle jsme museli absolvovat.
Čekání-čekání-čekání.
Verdikt – mopsíci Ája Otakon se stává canis asistentem, tj. pejskem, který může chodit dělat radost do nemocnic, domovu seniorů a dětských domovů.
Ája spadá do skupinky canis asistentů pod záštitou dobrovolnického sdružení, které je v Klaudiánově nemocnici v Mladé Boleslavi.
Její práce spočívá v tom, že má domluvené návštěvy v LDN či dětském domově. Zkrátka dělá radost, nechává se hladit a dostává piškotky.
Osvědčení trvá vždy na jeden rok, neboť povaha psa se mění, a tak po roce následuje prozkoušení.
Cena canis kurzu se liší, může být od pár set korun až po xx tisíc. Nás kurz stál 500 Kč díky dotacím, které nemocnice získala.