Terapeutka Ivana Jaitnerová se už více než 20 let věnuje kineziologii. Svým klientům pomáhá díky této metodě odblokovat problémy, které je mohly postihnout už v matčině lůně, během porodu a celého života.
V kineziologii se vychází z informace, že tělo si v buněčné paměti pamatuje všechny zážitky od početí do přítomnosti. Terapeut se přes systém otázek v duchu ptá přes svaly těla, kde je příčina problému. Na sval poté zatlačí. Přes tento svalový test se kineziolog může dobrat přesného věku, kdy v člověku vznikl blok.
Co se v těle stane, když nějakou náročnou situaci emočně nezvládneme?
Vytvoříme si blokádu, tedy systém přesvědčení rozpojující hemisféry. Blok se projevuje tím, že když máme strach, tak hemisféry nespolupracují tak, jak by měly. Díky kineziologii se dostaneme do minulosti až k příčině problému. Klient si vybaví, co se stalo, a uděláme korekce. Poté začnou hemisféry znovu pracovat. V přítomnosti díky tomu člověk zjistí, že má volbu. Klient pak v budoucnu situaci zvládne, přetlačí svůj strach a udělá rozhodnutí.
V jakém období se nejvíce zablokujeme?
Nejvíce bloků se udělá od narození do sedmi let. Poté se už jenom nabalují. Mohou se předávat i během těhotenství. Veškeré emoce matky si totiž dítě bere na sebe. Samotný porod je také velmi těžký a může spouštět stres z narození. Proto kineze odstraňuje bloky po vrstvách, v různých letech, dokud se nedostane k příčině.
Co se děje s celoživotně zablokovaným člověkem?
Nepříjemné situace zažívá každý, všichni máme bloky. Ve vypjatých situacích vypneme emoce a zapne se režim přežití, který řekne mozku, ať funguje. Člověk tu situaci zvládne, ale už necítí. V tu chvíli mizí pocity, emoce a odpojíme se od duše. Jde se dál. Takoví lidé žijí zablokovaní až do smrti, často můžou pracovat na vysokých pozicích. Ale žijí pouze podle hlavy, nikoliv podle tužeb duše.
“Stále více lidí hledá svou životní cestu. Společnost se probouzí.”
Jak jste se k této terapeutické metodě dostala?
Byla jsem vdaná a několikrát jsem v té době samovolně potratila. Hledala jsem cestu a během ní jsem potkala léčitele. Díky jeho pomoci se mi narodil syn. O pár let později mi řekl, že mám dar a také bych mohla léčit. Doporučil mi kineziologii. Tehdy jsem řešila, co budu dělat po mateřské, a po první přednášce o této metodě jsem cítila, že je to moje cesta. Studovala jsem a učila se. Rodina mě měla za blázna, ale šla jsem proti všem. Vedla mě duše.
Pomohla vám kineze v rodinném životě?
Můj syn nebral nikdy antibiotika, všechny problémy jsme řešili kineziologií. Veškeré nemoci prošly tím nejjednodušším způsobem a v tomto ohledu se mi to také zúročilo.
S jakými problémy přicházejí lidé nejčastěji?
Dříve chodili klienti s konkrétními problémy – migréna, dyslexie a podobně. Dnes je vidět, že jsou motivovaní na sobě pracovat. Z 90% řeší vztahy a zvlášť poslední roky sleduji, že mnoho lidí hledá svou životní cestu. Přijdou v momentu, kdy mají dobrou práci, dosáhli vysokých postů, ale nedává jim to smysl. Hledají, co chce jejich duše. Takových lidí přibývá, společnost se probouzí.
“Mužský princip je hodně a dlouhodobě zraněný.”
Hodně pracujete s emocemi, takový způsob terapie je zřejmě bližší spíš ženám.
Na terapii vždycky chodí víc žen než mužů. Ženy jsou přirozeně v kontaktu se svými emocemi. Snáze si uvědomí, že se necítí dobře, a chtějí to řešit. Muži mají buď tendence si problémy vyblokovat rozumem, nebo si vše řeší sami v sobě, jako v jeskyni. Mají jinou cestu a je třeba to respektovat. Oni se často léčí přes své partnerky. Ženy si vyřeší určitý problém, přestanou se bát vyjádřit své city a díky nim se otevře i muž a vyjádří se.
Žena tedy může léčit svého partnera tím, že se přestane bát vlastních pocitů?
Když je zablokovaná žena, tak se neotevře ani muž. Spousta žen si stěžuje na to, že muži jsou citově uzavření, a nevšimnou si, že uzavřené jsou ony samy. Očekávají od mužů, že oni budou vyjadřovat city, ale faktem je, že mužský princip je hodně a dlouhodobě zraněný. Pokud se ženy v sobě nepoléčí, neotevřou si zranitelnost a nebudou ji ukazovat, tak si ani muž nedovolí se otevřít.
Takže se muž může bát zahanbení?
Ve chvíli, kdy žena ukáže svou zranitelnost odchází z nedobré síly. Nebojí se jí ukázat muži, který se konečně bude moci otevřít. Ten si konečně dovolí jít do svých citů, protože už ví, že ho žena nebude zraňovat nebo přehlížet. A tento pocit muži potřebují. Ale pokud si to nejdřív nedovolí žena, tak muž do toho sám bez ní nejde. Pokud chceme, aby byli muži vnímaví, tak na ně nesmíme být tvrdé. To jenom ukazuje, jak jsou ženy tvrdé vůči sobě. Na vině je i společnost, která nás nutí k výkonu bez ohledu na city. Situace se ale naštěstí začíná konečně měnit.
Foto: Pinterest, archiv Ivany Jaitnerové
