AGENTURA FATIMA – Barbora Peschová a Marky Volf – autorka knihy I MOTÝLI PLÁČOU
pořádají 30.11. 2019 v 18h – BENEFIČNÍ MÓDNÍ PŘEHLÍDKU – KRÁLOVNY RŮŽÍ v kulturním domě Hlučín u Ostravy.
Na molo nevystoupí profesionální modelky, ale ženy – onkologické pacientky, s vlastním příběhem a životní zkušeností, která bude inspirací pro další i zdravé ženy.
Zde si přečtěte příběh jedné z nich:
 
Život je teď!
 
Donedávna jsem žila celkem obyčejným životem, uzavřená v kolotoči povinností, které představovala péče o šestiletou dceru, domácnost a zaměstnání. Občas jsem si vyhradila čas na setkání s přáteli, výlet nebo návštěvu kina. Teď už vím, že jakékoliv problémy, které jsem měla a možná je považovala za neřešitelné, byly jen malichernosti. Od února letošního roku totiž jedu ve vlaku s názvem „boj o život“ a z něj už nemůžu jen tak vystoupit.
„Dnes s vámi nejdu na oběd, musím na gynekologii,“ řekla jsem jednou s klidným výrazem ve tváři kolegyním.
Ačkoliv jsem měla celé levé prso ztuhlé a snad o dvě čísla větší než to pravé, vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych si mohla vyslechnout nějakou strašlivou diagnózu. Bylo mi 27 let, cítila jsem se skvěle a za svůj největší problém jsem považovala celulitidu na zadku. Z gynekologie jsem odjela do mammologické poradny, kde mi rovnou sdělili, že se s největší pravděpodobností jedná o karcinom prsu. Se dvěma tabletami na uklidnění v kapse, slzami v očích, nejistou budoucností a žádankami na všechna možná vyšetření jsem odjela domů. V ten den jako by pro mě zhaslo slunce a zeměkoule se přestala otáčet.
Následující tři měsíce mám jako v mlze. Střídaly se ve mně pocity strachu, lítosti a vzteku. „Proč já? Proč, když jsem tak mladá? Proč, když rakovinu nemáme v rodině? Proč jsem to neřešila dřív?“ ptala jsem se sama sebe a nenacházela odpovědi.
Co mě neopustilo a často zachraňovalo, byl humor.
 „Až budu mít nový prsa – čtyřky, ještě mi budete závidět. A nechci se chvástat, ale zhubla jsem skoro 10 kilo, přestože jím hamburgery a pizzy. Tak si schovejte ty soucitný obličeje. Mám se líp než vy.“ Prohlašovala jsem sebejistě mezi přáteli, kteří mi moje popichování bezostyšně vraceli. „Nemám tady tvůj vlas?“ zeptala se mě jednou kamarádka na koncertě, když ji něco šimralo na obličeji. Sundala jsem si kšiltovku, pod kterou se mi leskla pleš a zcela vážně odpověděla: „Promiň, asi jo.“ Zasmály jsme se tomu nejen my, ale i lidé kolem nás… Kamkoliv jsem přišla pozdě moje výmluva zněla: „Omlouvám se, dělala jsem si natáčky“ a sundala jsem si šátek, aby bylo zcela evidentní, že na plešaté hlavě si natáčky dělat vážně nemůžu.
Kromě humoru mě zachraňovali přátelé a rodina. Vím, že to se mnou často neměli lehké a tíži děsivé diagnózy jsem na ně často navalovala nevybíravým způsobem. Postupně jsem se díky nim smířila se všemi útrapami, které představovaly chemoterapie, ztráta vlasů, nejistá budoucnost, ale i výrazné snížení příjmů.
Aktuálně stále podstupuji chemoterapie a čekám na vyšetření PET/CT, jehož výsledky rozhodnou o dalším léčebném postupu. V případě příznivých výsledků, podstoupím operaci, v případě nepříznivých výsledků budu pokračovat v chemoterapiích.
Jsem klidná a výsledků se nebojím, ať už budou jakékoliv. Život jsem si začala užívat na 100 procent. Těším se z každého nového dne a tu neskutečnou radost, že tu pořád jsem a můžu bojovat mi nemůže zkazit vůbec nic!


Nikdo neví, kolik času mu na téhle pozemské párty jménem „život“ bylo vyměřeno.
Nevím to ani já. Jediné, čím jsem si jistá, je, že život na nikoho nepočká a je potřeba si jej pořádně užít. Každou obyčejnou i neobyčejnou chvilku. Žádná z nich se už totiž nemusí opakovat. Protože život je teď!
Markéta
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account