Čas temnoty, vstupu do temnější části roku. Ochlazení, stažení se do domovů, do sebe samých. Nekompromisně, už se ničím neošidíme, neřekneme si, že slunce svítí a listy se zelenají, jen abychom nemuseli dovnitř. Stromy jsou holé, mlha nás ještě víc zatlačí do tepla a pravdivosti domova. Všechna úroda je již sklizena, i my už můžeme začít bilancovat celý letošní rok a podívat se pravdě do očí. Hlouběji a bez výmluv. Někdo tak činí rád, s pokorou a klidem a velkou úlevou, pro jiného je tento čas dobou nepříjemného nátlaku a bolestivých vyvřelin všude kolem něj. Tlačí nás nejčastěji to, co nechceme vidět a čemu už nenamluvíme, že „venku jsou zelené listy“. Nejsou. Musíme domů, musíme dovnitř.
Anebo ještě zajímavěji, po vzoru starých Keltů, kteří považovali Samhain za začátek nového roku, podívejme se na období od loňského listopadu do letošního. Co se dělo, co se povedlo, co ne… vidíme si až do duše… a nemusí to být někdy příjemné, kdy jindy než nyní, můžeme sami na sobě spatřit své chybování v ryzejší podobě.
Nemusíme hned všechno napravovat, ale stačí si uvědomit.
To je v tuhle chvíli důležité.
Základním prvkem této nejkřehčí doby v celém roce, je totiž ticho. Příroda sestupuje do podsvětí, podle pověstí Bůh usedá na trůn se svou Bohyní, aby postupně zplodili syna. Bohyně a syn se potom na Imbolc (Hromnice) vracejí zpátky na zem, ale Bůh v podsvětí zůstává, rozplývá se nebo umírá. Keltové zase v tento čas oslavují bohyni Stařenu, moudrou a také umírající, která se ale znovu rodí dříve než na Hromnice, na zimní slunovrat (Jul).
I my tedy můžeme symbolicky usednout na ten trůn s celou svou bytostí, tedy tím, co si chceme brát do další etapy života, i s tím, co tu jako ten Bůh zůstane. A s sebou, ta naše živější část, bude mít toho syna – takže co se může stát tím naším symbolickým synem?
A než se dočkáme zimního slunovratu těsně před Štědrým dnem, máme čas spojit se svou moudrostí, dokončit vše staré, začít se připravovat na nové – udělat si ve své duši i životě pořádek.
Ten magický a tenký čas Sahmainu, Dušiček je tu proto, že otevírá nejen brány mezi světy, ale i hloubku naší duše – máme nyní čas se spojit nejen se svými předky a mnohé ze svého života tak pochopit, ptát se svých předků, kteří ve snech mohou odpovídat, ale také ptát se také sami sebe, hledat náhody, hledat s vděčností za prožité smysl svého nového konání. Můžeme symbolicky nechat v sobě něco zetlít, poděkovat – a dát si čas…
Čas, který následuje je mrazivý, očistný, padá sníh… všechno odpočívá, nabírá sílu a zdánlivě se nic neděje – není třeba nic dělat, jen si vyčistit život a nechat to být…
Čas najít rozechvělá malá semínka, uvědomit si, jak by měla vypadat… a počkat, až dostanou konkrétní podobu.
obrázek: pixabay
