Novinářka Jana Divišová (45) je jednou z mnoha žen, které onemocněly rakovinou prsu. Měla obrovské štěstí, protože na nemoc přišla včas. Teď se snaží předat své zkušenosti a nabyté znalosti dál, protože rakovina si nevybírá a každá žena by měla znát svá prsa. Jak objevila, že je nemocná a co dělá dnes?
Kdy jste zjistila, že máte rakovinu prsu?
Pamatuji si úplně přesně, jak jsem ležela v posteli, četla časopis a náhle mě „cosi“ přimělo položit ruku na místo, kde jsem na levém prsu ucítila drobnou bouličku. Myslím, že šlo tehdy o instinkt, kterému jsem naštěstí naslouchala. Svoje prsa znám, po každém sprchování je rychle prohmatávám už roky, tak mě hned napadlo, že tam ta kulička nemá co dělat.
Měla jsem obrovské štěstí. Útvar byl malý, něco přes centimetr a dostal se na povrch jen díky tomu, že se mi prsa nalila před menstruací. Dva dny poté už nebyl cítit a nenahmátla jsem jej já ani lékař. Mé podezření se však potvrdilo na mamografickém vyšetření, kam jsem byla odeslána. Tímto musím poděkovat panu profesoru Danešovi z berounském mamárním diagnostickém centru i všem ostatním. Byli vstřícní, milí a velmi lidští. Mamograf bohužel odhalil nádor, naštěstí v počátečním stádiu.
Měla jste nějaké příznaky už předtím?
Absolutně žádné.
Co bylo dál, když vám diagnostikovali nádor, jak jste to zvládla?
Diagnóza je samozřejmě šok a první týdny, než je stanoven postup léčby, jsou psychicky hodně náročné. V době internetu jsme všichni přeinformovaní. Vedle povzbuzujících příběhů najdete i hodně nešťastné konce. Potřebujete o tom s někým mluvit, tedy alespoň já potřebovala. Sdílela jsem svůj strach s jednou úžasnou dámou na lince Mamma Help, dodatečně paní Helence děkuju, jakou měla trpělivost. Jakmile začne léčba, pustíte se do boje.
Zpětně mohu říct, že mi hodně pomohl i způsob, jakým jsem se v Mamma centru Waltrovka dozvěděla výsledky biopsie. Na mamární komisi seděl u stolu pan profesor Daneš a kolem další lékaři. Jeden po druhém se mi představovali a říkali, co se se mnou bude dít. Byli a jsou všichni ohromní a přála bych každé ženě, aby na začátku cesty zpět ke zdraví měla svůj tým pohromadě.
V mém případě lékaři původně zvažovali, že nedostanu ani chemoterapii ani ozařování, „jen“ léky, protože rakovina byla skutečně malá a nešířila se nikam do uzlin, které mi při operaci vyjmuli pro kontrolu. Nakonec ale komise onkologů VFN na Karlově náměstí rozhodla, že vzhledem k povaze nádoru pro jistotu přece jen k chemoterapii i ozařování přistoupí. Léčbu jsem absolvovala loni na jaře a v létě, nyní beru lék Tamoxifen, se kterým se musíme společně srovnat na pět let.
Jak jste se udržovala v psychické pohodě v tomto náročném období?
Snažila jsem se nerezignovat na půvaby, šila jsem si vlastní šátky, v rámci možností jsem dál sportovala. Na onkologii vám řeknou, že pokud se dobře cítíte, můžete například sportovat do 80 % obvyklého výkonu, hlavně žádné extrémy, které by tělo vyčerpávaly. Po chemoterapiích je to tři čtyři dny kocovina století a samozřejmě postupně slábnete… Ale to ještě neznamená, že se nedá prožít hezkého NIC. Myslím, že neopouštět to, co vás bavilo, je klíčové. Stejně jako může člověka povzbudit něco, co už chtěl dlouho zkusit a nenašel si čas. Já třeba vyrobila svoje první koláže ze starých šperků.
Kdo vám byl největší oporou?
Na všechna vyšetření i chemoterapie mě doprovázely blízké kamarádky. Ve dnech, kdy mi bylo hodně špatně za mě převzaly i starost o domácnost, vařily, nakupovaly… Opravdu hodně stateční byli moji synové, kteří jsou teenageři, je jim šestnáct a osmnáct let. Jenže o děti se jako maminka tolik opřít nesmíte, i když jsou už velké. Skvělou oporou mi byla i moje mladší sestra Alenka. Partner bohužel moji nemoc nezvládl, a nakonec jsme se v den třetí chemoterapie rozešli.
Jak se cítíte dnes?
Síly se mi postupně vrací, ale tělo je samozřejmě chemoterapiemi dotčené. Někdy nad ránem sedím v posteli a bulím, jak mě bolí kosti (lék Tamoxifen má na tom taky podíl), ale to vždy přejde. Je to daň, že tu můžu být. Spousta lidí má mnohem náročnější léčbu. Takže se až ostýchám o nějakých následcích mluvit. V zásadě však teď moc nevím, kde je moje hranice únavy, takže se mi ji občas povede překročit a pak si musím víc odpočinout.
Po skončení léčby se také vloni na podzim dostavil určitý zvláštní pocit skleslosti. Pan primář na radiologii mi říkal, že je to běžné a podobné posttraumatické poruše z válečných bojů. Že prý se není co divit, že jsem se ve skutečnosti opravdu vrátila z boje o život. Snažím se být sama k sobě přívětivá, nespěchat na sebe, utřídit si na novém začátku myšlenky a cíle. Vážná nemoc promění totiž v trosky všechno, co před ní nedrželo na pevných základech. Týká se to zejména vztahů s lidmi, ale také vlastních přání. Najednou všechno vidíte absolutně jasně – co chcete ve vztahu, co byste ráda dělala za práci.
Jste mimo jiné velká sportovkyně, chystáte cestu na kole na Jadran, což je 960 km. Co vás k tomu přimělo?
My jsme tu cestu s přáteli plánovali už v loňském roce, ale kamarádi ji odložili právě kvůli mé nemoci. Jezdím na kole s batohy už roky. Letos jsme si řekli, že to zkusíme. Všichni jsou připraveni mi cestou pomáhat, ale budu to muset odšlapat, to je jasné.
Postupně trénuji a doufám, že kontrola na onkologii, která proběhne dva dny před plánovaným startem v půlce června, dopadne dobře. Kamarádi Petr, Dušan a Martin totiž mezitím celou akci pojmenovali „S Diviznou na Jadran“ (Divizna je moje přezdívka) a nechali vyrobit i speciální dresy. Úplně mi tím vehnali slzy do očí. Zároveň nás napadlo, že bychom mohli cestu využít k varování pro ostatní ženy ve smyslu, že kdybych nešla k lékaři včas, asi těžko bych mohla rok od léčby plánovat cestu na kole dlouhou tisíc kilometrů.
Snažíte se ženám připomenout, jak je důležité znát svá prsa. Co pro to děláte?
Ano. Soustředím se právě na ten klíčový moment, kdy žena už něco hmatá, něco tuší a stejně vyčkává s návštěvou lékaře. To tedy nechápu, na co čeká, vždyť jí může jít o život?
Hodně aktivní jsem i na svém facebookovém profilu. Příspěvek s varováním „Nečekat ani den“, který jsem napsala přesně rok od operace, měl téměř dva tisíce sdílení. Jsem z médií zvyklá na svoje fotky na veřejnosti, často jsem v editorialech psala osobní věci, tak mi nedělá problém být vidět. „Použít se“ jako osvěta a na svém reálném příběhu ukázat, jak důležité je skutečně nečekat ani den. Na druhou stranu chápu a respektuji, že lidé mají různou povahu, a že se někdo s nemocí potřebuje vypořádat v soukromí.
Jste v kontaktu se ženami, které prodělaly nebo prochází léčbou, dodáváte jim psychickou podporu?
Z nemocnice mi zůstala blízká kamarádka Zdenička, s tou si píšeme poměrně často. Další úžasná kamarádka, která mi pomáhala šít šátky, když jsem neměla vlasy, také onemocněla. Snažila jsem se jí předat všechno, co by mohlo být užitečné, ale její léčba byla nakonec mnohem náročnější než moje. Jinak se mi ozývají ženy, které na mě narazí na internetu a já se snažím nikoho neodbýt. Rakovina si nevybírá. Odpověď na otázku: „Proč zrovna já?“ podle mě neexistuje.
