Milé ženy sro,
ráda bych s vámi sdílela příběhy žen, které jsou často pojmenovány jako „nepřízpůsobivé“. Jsou to ty, na které připlácíme z našich daní. Které jsou celý život na dávkách. Které neposílají děti do školy. Které rodí děti, aby nemusely pracovat a stávají se pěstounkami svých vnuků. Je to velmi kontroverzní a současně citlivé téma. Zkusme ty příběhy jen číst a nechat je v našem prostoru.
Příběhy Férového klubu: Jolana
Přišla k nám letos na jaře s tím, že ji posílá ředitelka azylového domu. Za půl roku ji končí pobyt a neví , kam půjde. Nemá domov. Moc dobře ví, co je to spát v parku. Moc dobře ví, jak strašně bolí, když vám dítě odvážejí do dětského domova. Žijete přítomností a máte pořád stejný plán : přes den být neviditelná pro všechny lidi kolem a přežít noc. Pět měsíců si každý večer říkala, že horší už to nikdy nebude. Musí přece existovat schody nahoru.. Tím prvním schůdkem byl pokoj v azylovém domě a víkendy s dcerou. Druhým schodem byla práce : nejdřív krátkodobé brigády, potom práce na půl roku v jednom supermarketu a dnes práce snů – provozářka v mateřské školce na plný úvazek. Zázrak? Nikoli. Neuvěřitelná sebedisciplína, velká vůle něco změnit, aktivní přístup k řešení problémů a spolupráce s projektovým týmem Férového bydlení. Přes půl roku jsme byli jeden tým – my a Jolana. Vždy přišla včas, přinesla dokumenty, které jsme potřebovali, obíhala úřady, chodila na pracovní pohovory. Po roce odchází z azylového domu do svého nového domova. Získala nájemní bydlení a máme společnou radost. Dcera bude mít poprvé v životě vlastní pokoj. Prázdný byt zaplníme nábytkem z naší nábytkové banky. Příběh s dobrým koncem? Ano. Říká se, že když se chce, tak všechno jde. Chtít, vykročit vpřed, požádat o pomoc a každý den něco udělat. To je návod na řešení každého problému.