„Když se ženy budou mít rády, nedovolí nikomu, aby jim ublížil,“ říká fotografka Tereza Pomschárová, která si sama prošla těžkým obdobím, kdy byla obětí domácího násilí. Dokázala se však z tohoto začarovaného kruhu vymanit a rozhodla se, že své neštěstí promění v účinnou pomoc těm, které se s násilím také potýkají.
Na problém upozornila sérií fotografií, zachycující oběti násilí. Snímky mají šokovat, probudit okolí, aby nezůstávalo k problému apatické a prolomilo dosavadní tabu. V květnu spojila ženy z fotografických projektů a ženy, kterým pomohla, a založila spolek „Nenech mě BÝ-Í-T“, jehož název napovídá, abychom si i my všichni ostatní násilí všímali a nenechávali v tom oběti samotné.
Internetové stránky nenechmeby-i-t.cz spojují ženy, které se s touto zátěží již vyrovnaly a dnes radí a pomáhají dalším obětem. Nabízejí jim psychickou podporu, předávají své zkušenosti, jak se od agresora osvobodit, pomáhají vyhledat azyl. Jejich motto zní: OBĚTI OBĚTEM.
Není právě tato fáze jedna z nejtěžších? Jak dlouho může ženě trvat, než si uvědomí, že je oběť? Jak dlouho to trvalo vám?
Ano, osvobodit se a udělat ten první krok je opravdu to nejtěžší. Ale jde to a stojí to za to. Člověk musí nazvat věci tím pravým jménem. Je hrozně důležité si o tom všem s někým popovídat, nebát se a dát na svůj vnitřní hlas, že to, co se děje, není správné. Nejhorší jsou právě srdceryvné omluvy agresora, které oběti přesvědčí, že už se to znovu nestane. Ale stane a mockrát.
Osobně mi to trvalo několik let. Náš vztah byl hodně špatný. Vždy jsem si myslela, že pod pojmem domácího násilí, nebo násilí jako takového, se ukrývají facky a všechna ta fyzická napadení… Tento fyzický kontakt se mi několik let vyhýbal, vždy to odnesla třeba lednice, stěna, stůl či židle, ale až postupem času mi dochází/docházelo, že ty rány byly vlastně pro mě. U nás byl problém psychické deptání, a to dlouholeté. Lži, nevěra, dluhy atd. Až ke konci se ten nátlak zvyšoval, věděla jsem, že buď mi ublíží on, jelikož mě jednou málem pod vlivem alkoholu uškrtil, anebo si ublížím já. Byla jsem tak psychicky na dně, že jsem si kolikrát nepřála nic jiného než umřít, protože v tu chvíli by to bylo vysvobození. Když jsem navštívila terapeuty, bylo mi vysvětleno, že jde o domácí násilí a že nemusí být jen fyzického rázu. To byl tenkrát ten nejdůležitější krok a já jsem vděčná a děkuji za to, že jsem tu sílu našla, sice to bylo těžké, ale stálo to za to.
Odejít, smířit se, odpustit a žít dál. Je to období, které člověka posílí neskutečným způsobem. Já dnes za tuto životní lekci děkuji, protože teď vím, jak má skutečná láska vypadat, a vím, co už nikdy zažít nechci a taky to nedovolím. Vím, že teď mohu pomoci mnoha lidem, je správné tu zkušenost předat ostatním a dám jim naději na nový a krásný život bez slz.
Stud a strach ženy zde hraje velkou roli, ženy často nechtějí přiznat, že jim muž ubližuje, samy ho omlouvají, chrání, namlouvají si, že to bude dobré… Je často důvodem i strach z budoucnosti, že zůstanou samy, často s dětmi, nemají kam jít?
Ano, tento problém bývá nejčastěji důvod, proč žena neodejde včas. Také je s tím spojen problém s penězi, jelikož agresoři svou partnerku většinou odříznou i od veškerých příjmů a oběť dostává spíš jen malé kapesné, většinou ani to ne. A to ještě musí často vyloženě škemrat o trochu peněz. Takže radím všem ženám, aby si z toho trocha, co jim třeba partner dá, trošičku schovávaly na nějaké místo pro případ nouze do budoucna, třeba právě pro ten útěk. Ženy se budoucnosti bez agresora bojí, jsou totiž nějaký čas udržovány v pocitu, že samy nic nedokáží a to vůbec nic, ani uvařit a nakoupit, ba dokonce třeba ani obléct pořádně dítě. Proto ženám dlouho trvá, než odejdou. Poté zjistí, že žily pouze v iluzi, že tohle všechno je mnohem snadnější, než život po boku agresora. Ze začátku to je sice náročnější, to ano, vím to sama ze své zkušenosti, protože mám dvě malé děti, ale jde to, i když je člověk na vše sám. A myslím, že mým dětem absolutně nic nechybí a jsme šťastní.
Jak tedy rozpoznat včas, že jde o týrání, projevy mohou být zpočátku nenápadné, jde o to si nastavit jasné hranice? Říci si, toto už ne! Neobviňovat sebe, ale nenechat si vše líbit? V tomto směru může myslím hodně pomoci, že se o problému bude otevřeně mluvit, nebude tabu, o což se vy snažíte.
Určitě je potřeba mít svou osobní hranici, kdy už si řeknete dost. Tato hranice je nesmírně důležitá, avšak ženy si ji dost často posouvají stále dál a dál. Pokud jsou do agresora zamilované až po uši, spíš už závislé, posouvají ji za hranici facek a pak do toho spadnete tak rychle, že ani nevíte jak. Důležitá je vnitřní láska k sobě samé, protože když se ženy budou mít rády, nedovolí nikdy nikomu, aby jim ublížil. Protože taková žena ví, co je láska, bez omezení, zakazování, špehování, vlastního názoru, taková žena nedopustí ztratit své vlastní já. I tímto se snažíme ukázat ženám tu správnou cestu.
Nejčastější „trik“ agresora či manipulátora je tvrzení, že „vše je vaše vina“, jak se přes tento pocit vlastního selhání přehoupnout, uvědomit si, že vina není na naší straně?
Popravdě to jde těžko, většinou to bývá až po napadení, kdy je ta žena nejzranitelnější.
Je důležité vyhledat co nejdříve pomoc, obrátit se na blízké, na psychology, terapeuty… probrat své pocity, nepochybovat o sobě a jít s pravdou ven, nezůstat v tom hlavně sama?
Ano, vyhledat včas pomoc je velmi důležité. Popovídat si o tom, ať už s blízkými, nebo vyhledat nějakého terapeuta. Což je pro oběti násilí velmi těžké, svěřit se někomu cizímu, proto to většinou nedělají. Postupně tak mohou ztratit své přátele, rodinu. Lidi přestanou oběti věřit, jelikož pořád opakuje dokola tu samou písničku a už je tím otravná. Ale ona potřebuje být, potřebuje mluvit a být otravná, i když třeba kolikrát mluví páté přes desáté a člověk pořádně třeba ani nechápe, co říká, neví, zda si nevymýšlí… Oběti násilí jsou tak zdeptané a mimo, žijí ve svém světě plného iluzí a manipulací, lží a všeho špatného, že pak sami ztrácejí přehled o tom, co je pravda, co není. Proto žádám všechny o vyslechnutí takové oběti, aby v tom nezůstala sama.
Násilníci často mění taktiku a ve chvíli, kdy cítí, že se chcete z jejich vlivu vymanit, stávají se z nich na chvíli hodní a pozorní partneři, zahrnují vás dary, sliby… Ale jen do chvíle, kdy opět přistoupíte na jejich hru. Jak se nenechat opět obalamutit? Nepřistoupit na pocit, že to ještě můžeme zkusit, že to tentokrát bude dobré? Násilníci se jen tak nezmění, je třeba si přiznat pravdu.
Ano, jsou to takové fáze domácího násilí, kdy partner vymění nadávky, facky a ponižování za dary, lichotky a upřímnou starost o nás samotné. Bohužel je to jen přetvářka, která z nás právě dělá blázny. Oběť pak ztrácí přehled o tom, co je správné a co ne, a nabývá dojmu, že si za to může sama, že si zaslouží ty facky a vše ostatní, protože je neschopná. Dobré to nebude, naopak, vše se zhoršuje. Ale oběť to pak už ani moc nevnímá, jestli dostane jednu nebo tři facky. Přiznat si pravdu a nazvat to vše tím pravým jménem je to nejdůležitější, protože on se nikdy nezmění.
Mnohé z žen se o pomoc obrátí, až když skončí v nemocnici, nebo jsou v ohrožení jejich děti. Domníváte se, že pokud se o problému bude více mluvit, ženy budou vědět, kde najdou pomoc, budou vědět, že v tom nejsou samy, bude těchto případů méně? Rozpoznají i tyto ženy včas, kdy je třeba odejít?
Určitě ano, když se o tom bude mluvit více a ženy, ale i muži – oběti, budou vědět, že v tom nejsou sami a mají si s kým popovídat, že mohou vyhledat pomoc, tak tu odvahu v sobě najdou. Když budou ženy umět včas odejít a budou mít svou hranici, za kterou už manipulátora/agresora nepustí, nedovolí tak na sobě páchat jakékoliv násilí, a to ani to psychické. Je to vše o vnitřní síle a lásce k sobě samé, byť to teď může znít trochu sobecky, láska k sobě samému je nejdůležitější. Pokud má člověk sám sebe rád a váží si sebe, tohle prostě nedovolí.
Jak pomoc ve vaší komunitě probíhá? Nejprve se snažíte zjistit, v jak závažné fázi násilí je a pak nabízíte řešení, rady, na koho se dále obrátit?
Ano přesně tak. Když nás oběť kontaktuje, nejprve zjišťujeme, o jakou formu násilí jde a jak je situace vážná, a poté se dělají další kroky. Zjišťuje se, zda má oběť kam odejít, zda má možnost nějakého bezpečného zázemí, zda jsou ve vztahu děti a tak dále. Poté buď pomoc zvládneme samy, nebo se kontaktují lidé z různých institucí, opět podle situace.
Mám různé kontakty ať už na odboru sociálně právní ochrany dětí, na policii, kriminálku, právníky a různé organizace, které nabízejí třeba i azylový dům či jinou pomoc.
Nabízíte také různá cvičení, odborné knihy, jak si věřit, nezůstat v tom sám, jak zvýšit své sebevědomí, které je u žen v takové chvíli asi velmi poškozené. Může to mít vliv i na jejich práci, vztahy s okolím…
Ano, to je druhá fáze pomoci od Nenech mě BÝ-í-T. Když žena odejde od agresora, její sebevědomí je nižší, než bod mrazu. Mnohým ženám hrozí vyhazov z práce, mnohé o práci skutečně přijdou. A mnohé ženy práci ani nemají. V této životní etapě je důležitý osobní rozvoj. Naučit se mít se zase ráda, naučit se, co je láska, ať už k sobě a pak druhým, jak má vypadat správný vztah. Naučit se zase důvěřovat lidem obecně, mužům. Naučit se říkat NE. Tady se právě udávají a učí ty důležité hranice do budoucna.
Pro ženy jste vytvořila i uzavřenou skupinu na facebooku a webové stránky, kam se mohou také obrátit o pomoc. Jak se mohou stát součástí vaší uzavřené skupiny?
Uzavřená skupina slouží ženám, obětem násilí. Jsou zde nějaká pravidla, která je potřeba před vstupem splnit. Je potřeba napsat, ať už mně, či přes veřejné stránky na Fb, zprávu a udat důvod vstupu. Toto pravidlo je nezbytně nutné, jelikož se zde řeší pocity a choulostivé věci. Nedovolím nikomu, aby toho zneužil, proto ta opatření. Takže toto pravidlo je opravdu důležité. Ženy zde naleznou jak pomoc, tak i útěchu, pochopení či prostor pro vyjádření atd. Naleznou zde důvěru, jelikož všechny, které jsme tam, to známe.
Sama jste se vyslovila, že muže obecně rozhodně neodsuzujete, ale agresora rozpoznáte do půl hodiny. Majetnické muže, kteří potřebují ženu vlastnit, poznáte velmi brzy už v signálech – lze ve zkratce říct, jak je rozpoznat?
Muže určitě neodsuzuji, naopak věřím a vím, že hodní muži jsou. A agresora lze rozpoznat. Takových příznaků je mnoho, musíte se naučit být vnímaví. Pak to poznáte. Takový muž je velmi žárlivý, má potřebu kontrolovat, třeba jen prostřednictvím zpráv po telefonu. Sám si odpoví třeba šestkrát, než stihnete během 20 minut vůbec zareagovat. Je sebelítostivý, obviňuje druhé. Nedá vám prostor k nádechu. U těchto mužů hraje velkou roli jejich ego. Takových náznaků při konverzaci, a to třeba jen ve zprávách, je mnoho. Hodně však člověk pozná i z očí. Jsou okno do duše.
Schopnost neodsoudit po takové zkušenosti muže jako celek, neztratit veškerou důvěru k ostatním, je asi pro další šťastný život také podstatné? Nakonec agresor nemusí být vždy jen muž… a obětí jsou často i děti…
Ano neodsoudit muže jako celek je také velmi důležité a podstatné pro život s někým dalším. Aby si muži nemysleli, že je to nějaký útok vůči nim a vůči všem mužům. Vím, že jsou vyrovnaní muži, co umí milovat a vědí, co je skutečná láska. A také jsou muži, kteří znají naopak ponižování od žen, protože jsem si také vědoma toho, že i některé ženy ubližují. Dokonce se s takovými ženami – neženami setkávám a je mi z nich kolikrát úzko a smutno.
Co mě však trápí ze všeho nejvíce, je násilí na dětech. Jako matky se mě toto velmi dotýká. Přes všechny ty smutné příběhy, které jsem za dva roky přečetla a slyšela, mě násilí na dětech uvnitř oslabuje nejvíce a trvá mi několik dní, než se z toho citově vzpamatuji. Děti jsou čisté a nezkažené duše a nesnesu, když se na nich páchá něco tak odporného jako je třeba zneužívání. Proto máme i tento problém pod svými křídly. Snažím se nahlédnout do těchto problémů, a proto teď pracuji na projektu i ve výchovném ústavu a píši s těmito dětmi knihu. Následky těchto činů si děti nesou velmi dlouho i v dospělosti a potřebují mnohem větší pozornost, než dospělí lidé.
Do budoucna přemýšlíte o rozšíření pomoci ženám, mužům i dětem, zavádění prevence násilí na školách. Sama jste zastáncem toho, že vzdělaná a informovaná společnost nedovolí násilí šířit dál…
Ano pokud společnost bude vědět co je násilí, jaké jsou její formy a jak jim zabránit, je to cesta ven. Vnitřní klid, sebeláska a informovanost je cesta ven.
Může být právě schopnost žen předávat své zkušenosti s násilím ostatním, pomáhat a být jim do budoucna sama oporou, zároveň i lékem na bolest, kterou si prošly? Je zkrátka důležité o tom otevřeně mluvit? Šířit osvětu?
Určitě. Člověk si tím, že to řekne nahlas, léčí svou zraněnou duši a srdce. Tím, že to řeknete nahlas a pojmenujete věci správným jménem, hrozně to bolí, ale tu bolest tím léčíte. Je s tím spojena síla. Vnitřní síla a postavíte se strachu, který vás doprovází na každém kroku. Ten strach pak slábne, až to vše přijmete a osvobodíte se od toho. Přijmete to, odpustíte a pak jste volní.
Proto žádám všechny, kterých se toto týká, nebojte se o tom mluvit, poslouchejte své vnitřní já, když vám radí, že je něco v nepořádku. Poslechněte to a oslovte své blízké nebo třeba i nás v Nenech mě BÝ-í-T. Víme, jaké to je, jsme tu a jsme připravené naslouchat a pomoci, ať už jste žena, dítě či muž.
Foto: TeP photo
Potřebujete pomoc vy nebo někdo blízký?
Vyhledejte pomoc na stránkách Nenech mě BÝ-í-T a vyberte si, komu se chcete nejdříve svěřit. Přečtěte si příběhy žen, které se mohou podobat těm vašim.
Přidat se můžete i do facebookové skupiny Nenech mě BÝ-í-T ZDE.
Ať už sama pomoc potřebujete, nebo máte vlastní zkušenosti a můžete ostatním pomoc nabídnout, přidejte se mezi odvážné ženy, které se rozhodly čelit osudu a nehodlají se smířit s žádným násilím!
