Pod dojmem článku na First classu (7 naléhavých proseb, které dospívající děti nikdy nevysloví nahlas), jsem se rozhodla, že se zeptám svých dětí na názor na tento článek.  Zkrátka, že si uděláme takový pohodový komunikační večer.
Překvapily mě, že si ho celkem ochotně přečetly.    
V první chvíli jsme se s dcerou pěkně pohádaly.  Pak nás to obě mrzelo.  Po uklidnění, (než syn článek dočetl – musel se s ním podělit online s kamarády při hraní hry – málem to se mnou prásklo) a spáchání hygieny a vypití čaje (já – nervy, spánek) jsme se zabalili do dek, a pak jsme jeli pěkně bod po bodu, abych zjistila, jak to vidí ony, co cítí, co by chtěly, co od nás s manželem očekávají.
Dcera (14 let) se k tomu postavila velice rozumně, čímž mě vážně překvapila.  Ocenila by pouze více samostatnosti (ale ne ve smyslu nákupů nebo zařizování).  
Syn (11 let) mě dostal: celý článek otočil ve svůj prospěch a skutečně si myslel, že z toho něco vytěží.  Na klidné tiché místo by chtěl vzít do Japonska (skromný hoch), jako důkaz samostatnosti touží po vlastní kreditce a jako důkaz naší lásky stačí, když ho vezmeme na laser game a ani mu nemusíme říkat, že ho máme rádi.
Na čem se oba shodly (vzácná to chvíle), je, že nechtějí, abychom na ně křičely.  Naprosto nedokázaly pochopit, že když jim něco sdělím pětkrát a je to bez reakce, že pak křičím.  Už nebudu (kámoška mi řekla, že je mám po druhé výzvě rovnou zmlátit 😀 ). Přihlásila jsem se do nevýchovy a uvidím, jak se nám podaří je nevychovat (a také jak dlouho to vydržím……
No, a když jsem některé naše postupy chtěla obhájit, tak mě zazdily otázkou: „Tak proč se teda ptáš?!“
Nedala jsem se a ptala se dál.
Ale co jsem tím vlastně chtěla říct – vedlejší efekt našeho hovoru byl opravdu příjemně strávený večer plný legrace. A k tomu bonus – údiv dcery, co všechno díky odloženému mobilu stihla a žádost o jeho odebírání, alespoň na pár minut.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account