Život s panickou poruchou: Jak jsem se naučila zvládat své obavy a úzkosti
Už se s tím potýkám přes 4 roky. Začalo to tenkrát, když jsem byla venku s kočárkem, bylo asi 40stupnů na sluníčku. Najednou mě polil studený pot, zvednul se mi tlak a já na sebe musela vylít kojeneckou vodu, kterou jsme vozila pod kočárkem. Myslela jsem si, že se mi udělá líp, ale nepomohlo to, vůbec to nepomohlo…
Bydlely jsme jen kousek od toho místa, kde se mi to stalo, asi 300metrů, bylo to hned u baráku, ale i přesto jsem nemohla dojít domu. Sedla jsem si k jednomu domu, opřela jsem se o zeď. Nohy mě neposlouchaly a bylo fakt šíleně zle. Nedokážu ten pocit vysvětlit. Malý naštěstí spinkal a byl spokojený, jinak nevím, kdo by se o něj v tu chvíli postaral.
Musela jsem zavolat svému přítelovi, který byl stěhovat se svým kamarádem. Ten přišel s tím, co se děje. Tak jsem mu všechno řekla, odvedl mě i s malým domu a když to ani po čtvrt hodině nepřecházelo, zavolal mi sanitku.
Sanita přijela asi po deseti minutách. Změřili mi tlak a udělali vyšetření. Řekli mi, že nevědí, co to může být a jak viděli, že jsem z toho rozrušená, dali mi injekci na uklidnění a světe div se, ona mi pomohla!
Najednou se mi udělalo líp. Doktoři odjeli. A mě bylo dobře.
Druhý den se můj stav opakoval, nevěděla jsem proč, nevěděla jsem, co se semnou děje. Tak jsem znova zavolala záchrannou službu. Opět mi dali léky na uklidnění a opět se mi udělalo dobře. Už jsem tomu fakt nerozuměla.
Asi dva dny na to mi bylo zase děsně zle, zavolala jsem potřetí záchranku, potřetí přijela a už mi řekli, že takhle to dál nejde, že mi musí udělat podrobnější vyšetření. Odvezli mě do nemocnice. Tam mi dali kapačku, léky a doktor mi oznámil, že to vypadá na panickou poruchu, spíš, že si tím je téměř jistý. Točili mi i EKG, všechno bylo v pořádku.
Doporučil mi ústav pro duševně nemocné! Ten jsem samozřejmě okamžitě odmítla, říkala jsem si, že nejsem přeci žádný blázen, abych musela na nějaké takové místo. Začala jsem to řešit po svém. Doma jsem si na internetu vyhledala, co to ta panická porucha vůbec je a začala jednat.
Zašla jsem ke svému obvodnímu lékaři, řekla jsem mu to a ten mi napsal Neurol pro začátek a doporučil mi sezení u psychiatra, který by mi předepsal nějaká antidepresiva. Neurol jsem chvíli opravdu brala, pomáhal mi, ale když jsem dobrala krabičku během velmi krátké doby, řekl mi doktor, že takhle to nepůjde, že tyto léky způsobují demenci a že už mi je psát nebude.
Šla jsem tedy k psychiatrovi. Napsal mi antidepresiva a vysvětlil mi všechno, co se týká mojí nemoci. Říkal, že je to jen v hlavě. Ze začátku jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, ale později to došlo i mě.
Vybavila jsem se různými doplňky stravy, které posilují nervový systém, nakoupila bylinné čaje a stím vlastně žiju dodnes. Antidepresiva dodnes neberu, jelikož se ve mě začal projevovat strach z vedlejších účinků a já se to bojím spolknout.
Bylinky mi občas pomůžou, občas ne. Když mám velmi silnou ataku, musím si vzít jeden ze silnějších léků, který mi vždy pomůže. Ale i tak se snažím je moc nebrat a zvládat to sama.
Je to hodně těžké, zvlášť, když vám doma nerozumí, když vám nerozumí ani nevěří i váš vlastní partner.
Zatím jsem neumřela, i když jsem si kolikrát myslela, že se tak stane.
Tímto bych chtěla pomoct všem, kteří mají jakýkoliv psychický problém, aby to začali řešit včas a nenechávali to až na poslední. I z malého problému se může vyklubat velký, obrovský problém, který jde jen těžko řešit…
Zdroj foto: Pixabay.com
