Muzeum nostalgie v Terezíně: Cesta časem do socialistických vzpomínek
Muzeum vzpomínek a návratů. To je Muzeum nostalgie, které se nachází na místě, kde by ho nikdo nečekal.
V Terezíně.
Láká ke vzpomínkám a nachází se tak v trošku překvapivých prostorách – v bývalé pevnostní pekárně v opraveném Kavalíru II.
Zabírá celkem čtyři místnosti a ty jsou zcela naplněné exempláři socialistické společnosti – auty počínaje a hračky konče. Takový stroj času. Mým vrstevníkům se zde rozzáří oči nad věcmi, které doma mívali a běžně užívali. A děti? Ty se diví, proč se dospělý chovají tak divně a lítostně vzdychají. I když se musím přiznat, že já jsem tak radostně pištěla, zejména nad panenkami, až si mě všimnul samotný zakladatel celé té výstavy a chlubil se, že je to jeho dílo. Zejména panenka v kočárku hned na začátku – naprosto úžasná a v krajkách.
Zde je jasný důkaz, že radostné ženské pištění má něco do sebe – stanete se středem pozornosti.
A protože je začátek školního roku, moc velkou radost mi udělal pohled na běžnou třídu základní školy – jak říká Kryštof ,, z doby prehistorické. ” I když s myslím, že se toho zase tolik nezměnilo.
Černá tabule je stále stejná, to se nezměnilo. Stejně tak jako křída. To náhodou vím moc dobře, protože chodím na třídní schůzky a podle zápisků z tabule poznám, co zrovna probírají.
V některých třídách je však už i interaktivní tabule, ale ta se zase tolik nevyskytuje a je pod přísným dohledem pedagogického dozoru.
Co je však jiné, tak to je obraz pana prezidenta. To byla stálá ikona provázející mě od školky až do revolučního roku. Jako velkou výhodu spatřuji to, že se člověk naučil jeho jméno v mateřské školce a vystačil s tím po zbývající školní docházku.
Klasické dřevěné lavice a židle. Děti nyní mají samozřejmě hezčí a modernější, ale i v těchto se dá strávit školní čas – ověřeno životními zkušenostmi. Jenom jsme přemýšleli nad tím, proč je na zadní straně židle zelený puntík – že by si nás takto školní systém značkoval?
Silná nostalgie na první slabikář a na první písmenka. Písmenek se však člověk bát nemusí, protože kdo umí písmenka, poskládá si pak celou větu a může si pak třeba něco přečíst. Třeba knížku. A tady to začíná……
Zdroj foto: Eva Kuntová
