Své příběhy malujme srdcem…

Dívala se do slunce s jedinou myšlenkou, proslavit se. Ale život jí neodpovídal řečí jejích představ. Tehdy ještě netušila, že chceme-li se stát malíři, nestačí vlastnit tužku, papír a pár nápadů, ale obraz – ten nejdůležitější – musíme vytvořit nejdříve v sobě. Zapsala se na mnoho škol a mnoho kurzů, kde studovala nejslavnější obrazy a kousek po kousku se na nich učila rozeznávat světlo a stín, perspektivu čar i všechny odstíny barev. Mnoho učitelů jí stálo za zády a její tahy dováděli k bezchybnosti, a když bylo třeba, sami vedli její ruku při obtížích. Dokonalá krása. Tak dokonalá, až studila… Pomalovala tisíce archů, ale její obrazy byly jen pouhými náčrtky ledových obsahů. A ona to cítila.

To ráno, které si zahrálo roli blesku z čistého nebe, sledovala okno, po němž stékal déšť. Kapka po kapce, slza za slzou vykreslovala její už bolestnou touhu jedním tahem namalovat svět. Na křídlech motýla daleko se létat nedá. Na křídlech svých snů snad… Ještě ten den vyběhla do ulic, rozhodnutá, že tu pravou múzu, co se jí celý život vyhýbá, najde a odprosí… Za co, krásná malířko?
Nitka, kterou býváme vedeni, ji vábila na Karlův most, plný uvolněné inspirace mnoha krás. A tam uprostřed davu zahlédla slepého muže, který na požádání maloval lidem jejich portréty. Stála a v němém úžasu pozorovala jeho věrné umění. Možná se to zdá být pošetilé, ale někdy je dobré zavřít oči, abychom doopravdy uviděli.

Když pak před ním seděla, cítila zvláštní energii, která proudila v místech, kde člověk mívá srdce. Ač nevěděla proč, chtělo se jí plakat. Malíř dokončil její portrét, obrátil tvář jejím směrem a vlídným hlasem ji pohladil: „Maluj srdcem, abys našla pravdu, tak jako jsem teď já maloval tebe.“ Když třesoucíma rukama převzala jeho obraz, uviděla na něm malou uplakanou holčičku s bílým koníčkem v náruči.

Ale tohle přeci nejsem já…
Co dlouho zadržujeme daleko od hranic vlastní duše, se často v jedné jediné chvíli protrhne a nápor, který vzniká, smete vše, čemu jsme kdy věřili. A to se také stalo. Takhle bolí setkání se zavržením sebe sama.
Hodiny na věžích orlojů se zastavily, potom jejich ručičky otočily směr a vracely se k minulosti. Přes slzy a tiché neznámo uvnitř sebe se dívala do dálky směrem k Vyšehradu a najednou ve svých vzpomínkách zahlédla vlající bílou hřívu a tři zlaté pampelišky do ní vpletené hravýma a bezelstnýma ručkama malé holčičky. Za maminku, za tatínka a za tebe, koníčku můj. V jeden moment tak objímala celý svůj svět, když v tom to všechno zastínil hustý neproniknutelný mrak mrazivé zloby obou rodičů, kteří si jednoduše nepřáli souznění mezi koněm a dívenkou. Co kdyby tak upadla a zlomila si své ruce stvořené jen pro malování? Malá poslušná holčička, co milovala vůni pastelek, vůni koně a ani jednoho se nechtěla vzdát, nakonec přišla o obojí.

Některé minuty jsou zlomové, protože si v nich vytváříme obrazy na celý život, takové malé představy o nás, kterým v dětském věku slepě uvěříme. Rodiče své dceři věnovali prožitek zavržení vlastních snů, sebeobětování vůli druhých a totální neschopnost vzepřít se. To vše si nevědomě odnášela do svého budoucnění i do svých obrazů. A tak si alespoň vystavěla kolem svého srdce ohradu z ostnatého drátu, za níž nechala všechny své emoce a touhu po sebevyjádření, to proto, aby zmírnila dopad bolestných doteků.

A najednou tu v mlze stojí a z mlhy procitá…
Otočila se zpět do svého života. Slepý malíř, který jí otevřel oči, už tam nebyl. Poděkování poslala do oblak a hned na druhý den do tašky přes rameno naházela pastelky a pár skicáků a ujížděla za svým Nalezením. Jakmile si sedla na louku, kde se v povzdáli páslo stádo koní, věděla, že už prvními tahy na papír přenese opravdovost a její obrazy konečně zahoří krásou, do níž se sama položí celou svou duší.


Zdroj ilustrace: Susan Cavaliere