Stromořadí jako symbol kolektivního úsilí a vzájemné podpory
Když se člověk cítí v málu malý, hledá svou velikost jinde. Kdo pochopil, že velikost je v málu, nehledá nic, protože je šťastný.
Naše planeta Země je tak velká, že každý si může najít své místo, a aniž by ho oplotil, lidé budou toto místo respektovat, pokud v jeho podloží ucítí rovnováhu. Čím méně sebeúcty, tím stavíme mohutnější ploty.
Čím méně sebe víry, tím je větší úhor v rezervaci.
Byla jednou jedna malá vesnička na dlani, která byla tak izolovaná od zbývajícího světa, že se v ní nedalo téměř žít. Kolem dokola ji totiž lemoval hluboký příkop, který se pouze na jednom jediném místě vyvyšoval tak, že vytvořil jakýsi přestup k druhému břehu. Ten byl ale uzounký, že jím prošel pouze člověk. Přinášet cokoliv do těchto míst bylo vskutku téměř nemožné. Půda byla vyprahlá a s ní celý lid, který si na svůj těžký úděl už tak nějak uvykal a učil tomu i své děti.
Jednou do této bídy vešel starý muž. Ve vráskách v obličeji měl usazený svůj komorní příběh a v jeho očích byla vlídnost, které se druzí k zemi sklání. Jen stisknutí ruky tomuto člověku ti poskytuje kruh prazvláštní naděje. Poprosil o vodu a pak dlouze a dlouze mlčel. Zavřel oči, aby vypadal, že spí, přitom ukrýval slzu z lidského trápení, které kolem sebe viděl. Po chvíli ukázal ke vzdálenému pohoří a začal vyprávět o tom, že je poslem samotného ducha hor, v jejichž úpatí žije velmi hojným a bohatým životem i přesto, že býval chudší než kdokoliv jiný. Přišel prý darovat svůj čas, své zkušenosti a své vize… Jeho slova probouzela v lidech víru a vnesla silný vítr do plachet nové touhy zase tvořit a žít.
Vysaďte kolem země stromořadí. Každý druhý strom nechte růst a ty mezi nimi, dokud jsou mladé, ohněte vodorovně se zemí. Až vyrostou, stanou se mostem přes příkop, který byl vaším omezením. A ty vzrostlé stromy vám dají stín, ve stínu naleznete klid a v klidu moudrost. Nic víc nepotřebujete.
Překlenout svá omezení je myšlenka velkých, udělat to – vyžaduje odhodlání a sílu ve skutečnosti i malých vítězů.
Jakmile se lidé vysvlékli ze svých pocitů nemohoucnosti, jejich život se měnil k nepoznání. Mnohdy to bolelo, ale každá nová útrapa byla vykoupena semínkem přijmutí víry, že dokážeme vytvořit cokoliv, pokud to předem neušlapeme v našich myšlenkách. Bída tohoto kraje časem odešla, její místo zaujalo štěstí, radost a láska, která přinesla lidem vnitřní i vnější bohatství…
Když nastal čas loučení, stařec odmítal všechny nabízené dary. Nepotřeboval zviditelněnou úctu, stačilo, že ji cítil. Ale protože si tuto vesničku zamiloval, tolik si vážil tvrdé práce a píle těchto obyčejných lidí, požádal je o možnost zůstat s nimi. Zasvěťte mi jeden ze stromů, které jsme společně sázeli, a já tak navždy přes šumění jeho větví uslyším vaše slova a vy v jeho zvrásněné kůře uvidíte mou tvář.
Nato odešel.
Už jej nikdy neviděli a nikdy se nedozvěděli, co vím já. Ten muž nikdy nebyl bohatý, nikdy nic nevlastnil. A protože sám prošel mnoha bolestmi, dokonale ovládal to, čemu se říká Vcítění. V ten moment byl schopen darovat jediné, co měl – lásku k životu natruc všem pochybnostem, protože dobře věděl, že tento stav mysli staví mosty od niterních úhorů k opravdovému žití.
Ty, co si myslíš, že nemáš co druhým nabídnout, rozhlédni se a podej svou ruku. To stačí…
Zdroj foto:Pixabay.com