Příběhy nočního města: Jak balkon proměnil mé vnímání sousedů
Dnes v noci jsem si vzpomněla na písničku Richarda Mullera Po schodoch – zpívá v ní, jak se cestou po schodech dozvídá spoustu věcí o lidech, kteří bydlí v paneláku, místo cesty výtahem šel po schodech a najednou poznává, kdo v domě bydlí, kdo se hádá, kdo je k sobě milý. Taková malá „šmírovačka“. Proč jsem si na ni vzpomněla? Nějak jsem nemohla usnout a jely mi hlavou samé problémy. Znáte to, večer si lehnete a začnete si přehrávat v hlavě den. Jenže já si většinou zatímco si přehrávám, co se stalo, začnu přehrávat i to, co by se mohlo stát.
Měla bych už vědět, že večer se zkrátka problémy neřeší, protože se zdají nějak větší, je jich nějak víc, řešení je v nedohlednu (prostě už chápu, proč se říká, že ráno je moudřejší večera..). A tak abych zahnala ty problémové myšlenky, zabalila jsem se do deky a šla jsem si sednout na chvíli na balkon. Byla mi trochu zima, ale kupodivu jsem se cítila skvěle, najednou ty špatné věci z hlavy mizely a já jsem začala vnímat zvuky sídliště. Pod balkonem se na chvíli zastavili pejskaři, a chvilku si povídali o svých miláčcích, takže už vím, že paní z vedlejšího vchodu má nemocného pejska, starý pán z protějšího domu má štěně, ale je to pěkný divoch (ten pejsek, ne ten pán..), které granule jsou fajn a které pejskům nedělají moc dobře na trávení- pak se rozloučili pejsci i jejich majitelé a sídliště bylo chvíli ticho. Najednou se ozvalo takové chrápání, až jsem se lekla. Nevím, kdo to byl, ale jsem fakt ráda, že můj milý nechrápe. Tohle byl zvuk, při kterém bych se asi nikdy nevyspala. Tak jsem si tam chvíli seděla a přemýšlela, jak bych řešila asi já problém s tak šíleným chrápáním, když mě vyrušil zvuk. Který neznám. Divné bručení a pak rána.
Vykoukla jsem, co se stalo a hned jsem zalezla, abych se nezačala smát nahlas: Soused byl asi něco slavit, vracel se domů značně ovíněn a bručel si něco v opilštině, netrefil se do dveří, spadl mezi květináče s vřesem a seděl tam jak Křemílek u Pařezové chaloupky. Počkala jsem, jestli vstane (nic se mu naštěstí nestalo), a zašla jsem domů. Vyvětrala jsem si hlavu, problémy dne jsem si do ní už nepustila a šla jsem si lehnout. Chvilku mě sice rozesmívala představa souseda ve vřesu, pak ale vřes nějak zaúčinkoval, soused z představy zmizel a zbyl jen ten vřes…a po vřesu se spí opravdu krásně…
Zdroj foto: Pixabay.com