Vánoce jsou časem rozjímání, jaká jsou Vaše tajná nesplněná přání?
Mému dědečkovi je 88 let. Přesně o 58 víc než mně. Píšu přání k narozeninám a nedá mi to nepřemýšlet: kdybych se dožila stejného věku, tedy měla před sebou ještě osmapadesát let, čím bych je naplnila, abych při oslavě svých osmaosmdesátin mohla prohlásit, že jsem žila skvělý život a že teď s klidem můžu umřít? … A propos, je 58 hodně? Je to málo?
Přesně před týdnem jsem shodou okolností dočetla knihu guru osobního rozvoje Marka Dzirasy. Píše v ní mimo jiné o seznamech, které bychom si měli vést o vlastním životě. Abychom si nejen uvědomili, jak dobrý je, ale také jak dobrý chceme, aby byl. První, o kterém vám chci napsat, je seznam vděčnosti. To je opak toho, jaký obvykle “píšeme”, když nadáváme na všechno, co není v pořádku. To se nám od tužky kouří. Ale napsat, za co jsme v životě vděční? Za co děkujeme, z čeho se radujeme, nebo co je v pořádku? Většinou si vzpomeneme na dvě věci: že jsme zdraví (pokud jsme) a že máme zdravé děti (pokud je máme). Druhý seznam je pak ještě důležitější. Jmenuje se 101 snů a cílů, přičemž číslovka 101 nemá vlastně žádný speciální význam.
Přečetla jsem spoustu knih osobního rozvoje, ovšem kdykoliv se v nich objevil nějaký úkol, nikdy jsem ho nesplnila. Většinou s konstatováním, že “to je přece jasné” nebo “tak jednoduché, že to mám dávno v hlavě”. Dzirasa mě bůhví proč přesvědčil, že to v hlavě nemám, a tak jsem otevřela zbrusu nový sešit (s tím, že bude hodně co psát), abych skončila u čísla pětadvacet … Co je na tom nejsmutnější, že moje přání – přesně podle návodu – obsahovala i takové detaily jako nalézt odvahu ochutnat ústriče nebo seznam několika míst na světě, kam bych se ráda podívala. A stejně jako seznamy všech, kteří plnili tento úkol přede mnou, i ten můj seznam snů začínal problémy: doplatit hypotéku, splatit dluhy, zhubnout konečně na 55 kilo … Tohle se mi opravdu honí hlavou? Z toho se nedá načerpat ani síla, ani radost, natož motivace! A pak, když jsem dopsala všechny svoje “úkoly”, došla řada na sny. Sepsala jsem tu noc všechno, co mě napadlo a denně dopisuju: někdy připíšu dva sny za den, pak třeba celý týden žádný.
V souvislosti s osmapadesáti lety života, které mám možná v genech, mě napadá, jaký život žiju, když nejsem schopná dát dohromady víc než třicet věcí, kterých bych chtěla dosáhnout za celý život? … Snad už mám splněno? (To rozhodně nemám, když jeden z mých snů je žít věčně!) Nebo jsem tak limitovaná sama sebou, že je mi třicet a nemám před sebou ani třicet snů, kterých bych chtěla dosáhnout? Není to vlastně takové hnití za živa, kdy hlava nakukuje do hrobu o mnoho let dříve než tělo? A proč vlastně? Říká se, že když se člověk soustředí na věci, kterých chce dosáhnout, dostane, co si usmyslí. A nejdřív musí vědět, co chce. Když to neví, prožije život v rutině všedního denodenního pinožení, kdy plníte, protože musíte, ale většina toho musu je tak zoufale úmorná, že roky běží a nic se neděje … nedejbože hledat v tom hnusmusu nějakou vděčnost do seznamu jedna.
Nedávno jsem četla blog jisté Bronnie Ware s názvem The Top Five Regrets of the Dying aneb Čeho nejvíc litujeme před smrtí. Bronnie Ware pracovala mnoho let se starými a umírajícími lidmi, sdílela s nimi poslední chvíle života a vedla sáhodlouhé rozhovory o něm. Na svém blogu pak zveřejnila pět nejčastějších věcí, kterých tito lidé těsně před smrtí litovali. Číslo jedna bylo následující: přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých. Což se jednoduše řekne, ale mnohem hůř plní. Obzvlášť když nevlastníte žádný zaručený návod, jak na to, protože tvorba návodu leží na vás samotných. Začněte si ho tvořit ještě dnes. Bude vám k užitku, ať je vám třicet nebo osmdesát osm. Sny přece nikdy nebyly, nejsou a nebudou limitovány věkem …
Zdroj foto:Pixabay.com
