Minulou neděli jsem se nečekaně ocitla na prestižním golfovém turnaji. „Máme lístky na golf!“ oznámila mi dva dny předem radostným tónem moje švagrová, vášnivá golfistka. „Great! Výborně!“ vykřikla jsem takovým tím americko-jásavým způsobem, předstíraje, že se těším. Opak byl pravdou. Golf u mě ještě před deseti dny neměl ani trochu dobrou reputaci. Považovala jsem ho za sport zbohatlíků, honičů ega a prestiže a až na pár úderů do míčku nudu kompenzovanou umělým, extra křečovitým small talkem.
Hned u vchodu do areálu jsem dostala mapu a startovní listinu, jejíž obsah mě rozladil. Původně jsem si myslela, že když jsme na Floridě, mohly bychom odpoledne třeba stihnout ještě pláž, jenže na to se při šedesáti hráčích v poli nedalo vůbec pomyslet. Vypadalo to, že na golfu strávíme minimálně deset, dvanáct hodin, protože jak už to tak bývá, ti nejlepší startují až na konec. Na hřišti sice byla wifi, ale baterie v mém telefonu byla v devět ráno nabitá jenom na padesát procent. „Co tady budu proboha celý den dělat?“ byla moje jediná myšlenka, když jsme se od vstupní brány přesouvaly k nejbližší jamce číslo třináct.
Protože už jsem rok vdaná a úplně ve všem se tudíž přetvařovat nemusím, pokorně jsem rodině přiznala, že co se týká startovní listiny, znám akorát Alexe Čejku soudícího se v Česku s kdysi populární moderátorkou Mirkou o alimenty (díky, bulváre!) a Tigera Woodse. A co se týká pravidel golfu, nevím … s výjimkou toho, že hřiště je osmnáctijamkové (viděla jsem to na plánku u vchodu) nic. Když jsme dorazily k první jamce, nevěděla jsem ani, kde přesně v dokonale posekané trávě ta jamka je. Praporek, který u ní obvykle bývá v televizi, totiž držel opodál kdosi v ruce. Než jsem se stihla zeptat, abych si ujasnila aspoň naprostý základ, tedy kdo hraje a kam má míček dopravit, postavilo se přede mě pět kluků v růžových košilích, zvedli nad hlavu ruce a transparent s přeškrnutým telefonem. „Ticho, prosím,“ ozvalo se, pak skutečně dvě vteřiny ticha a obrovský potlesk. Hráče jsem viděla, míček a jamku pořád ne. No, nevadí, napadlo mě, hraje jich ještě padesát osm.
Když bylo odehráno a jamka číslo třináct na chvíli osiřela, vysvětlila mi švagrová, že na golfovém turnaji tohoto typu má člověk v podstatě dvě možnosti: buď stojí (nebo sedí na tribuně) celý den u jedné nebo více oblíbených jamek a čeká na hráče, kteří je přijdou odehrát, nebo si vybere oblíbeného hráče a toho následuje, tedy s ním chodí od jamky k jamce. Než jsem stihla zapíchnout prst do programu a vybrat si z desítky naprosto neznámých jmen jedno, s nímž budu po zbytek neděle „chodit“, nalepila se na mě masa lidí. Byla jsem na sebe pyšná, že tentokrát nemusím otevírat startovní listinu a z tichého šepotu dokážu poznat, kdo přijde hrát třináctku vzápětí – Tiger Woods! Když jsem se jako naprostý golfový analfabet zamyslela nad tím, proč ho vlastně chci vidět, došlo mi, že ani nevím … snad ten punc celebrity nebo co? Nic jiného v tom být nemohlo. Protože co se jeho sportovních úspěchů týká, neumím říct ani jeden. Na otázku: „Co vyhrál Tiger Woods?“ bych mohla odpovědět jedině: „Všechno.“ Protože tak se mi to kdysi zdálo z Branek, bodů, vteřin.
Když Tiger dorazil ke třináctce, uvědomila jsem si, jak mocnou sílu mají bulvární média a jak málo stačí, aby si vás svět zapamatoval jako sexuálně závislého záletníka místo špičkového sportovce. To bylo totiž to první, co jsem si v souvislosti s Woodsem vybavila nejen já, ale taky co si šeptali lidé vedle mě: „Prej už nechodí s Vonnovou, že ji podvedl. Četlas to?“ To už ale dobrovolníci zvedli ruce s cedulemi, ať je ticho, protože Tiger bude hrát. Myslela jsem si, že tentokrát už jamku neprošvihnu, jenže vedle mě najednou začali jiní dobrovolníci natahovat jakýsi provaz, aby Tigerovi uvolnili cestu k jamce číslo čtrnáct. V tu chvíli mi začalo být jasné, že golfista projde jako první kolem mě a kdybych čistě teoreticky chtěla, nic mi nebrání poplácat ho třeba po zádech. Jaký to rozdíl oproti fotbalu, hokeji nebo atletice, kde vás od hrdinů na hřišti dělí tribuna, plexisklo, atletický ovál. Tiger odehrál a vydal se – ano, přímo ke mně. Viděla jsem, dokonce jsem zpovídala, už hodně celebrit. Ale tohle setkání bylo jiné, protože jsem ho vůbec nečekala. Když jsme ráno odjížděly z hotelu, nevím proč, ale měla jsem pocit, že snad jedeme na nějaký regionální turnaj. A teď stál přede mnou možná nejlepší golfista všech dob? Nevím, co mě to napadlo říct „Hello, dobrá práce,“ ve chvíli, kdy jsme se míjeli, ale … řekla jsem to, ačkoliv jsem ještě neviděla žádnou jamku a žádný odehraný míček! Tiger se usmál, pokynul rukou, já jsem si ho vyfotila a … okamžitě jsem textovala domů: „Golf je skvělej! Viděla jsem Tigera Woodse. Juchu.“
Protože moje švagrová je velká golfová fanynka, dohodly jsme se, že společně půjdeme k jamce číslo jedna a s jejím oblíbeným hráčem obkroužíme celý areál. Na jedničce ale začalo další golfové drama: viděla jsem tentokrát odpaliště i odpadl, zato jsem naprosto netušila, kam odpálený míček letěl. Ztratil se mi někde mezi pátým, možná třicátým stromem, co byly osázené podél hřiště, možná v tom rybníčku nalevo, těžko říct. Horší na tom bylo, že na rozdíl ode mě všichni vypadali, že přesně vědí, odkud bude za pár minut hra pokračovat. Napadlo mě, že hráči na sledování svého bezmála půlkilometrového odpalu mají možná nějakou natrénovanou techniku, ale co diváci? Nebo tleskají jen tak – že se to jako má? Zkroušeně jsem se s davem vydala k údajnému místu dalšího odpadu, načež jsem zjistila, že:
profesionální golfisti by mohli na olympiádě klidně soutěžit v chůzi, protože chodí rychleji, než já běhám
kolem golfu se netočí moc modelek ani jiných profesionálních prsatic snících o životě bez práce, což je trochu s podivem, protože jenom výhra v tomhle turnaji byla 1,8 milionu dolarů, tedy tolik, kolik si průměrný hokejista v zámoří vydělá za celou sezonu!
Jsou tři odpoledne a já jsem ještě nejedla – pohltil mě golf!
„Birdie? To byl birdie?“ vytrhl mě z myšlenek na jídlo jakýsi muž vedle, jemuž zřejmě taky selhával zrak. „Sooo … rry … cože?“ zeptala jsem se, jenže to už byl na cestě k další jamce. To už jsem rezignovala, že pravidla a golfové pojmy v češtině i v angličtině nastuduju večer na Googlu. Když z tohoto turnaje odejdu s tím, že uvidím cestu alespoň jednoho míčku od počátečního odpalu do jamky, bude to úspěšný den, říkala jsem si. To se však s vyššími čísly jamek zdálo čím dál nesplnitelnější. Když na sedmnáctce hráči „přepinkávali“ cosi jako menší jezero, přičemž míček měl dopadnout na ostrůvek asi pět krát sedm metrů v něm, vzdala jsem to a šla jsem si pro zmrzlinu. Rozumím tomu, jak natrénujete, abyste dávali góly v hokeji. Těžko, ale přece dokážu pochopit, jak natrénujete, abyste uběhli maraton za dvě hodiny. Jak ale trénujete, abyste míček velikosti pingpongového dopravili do jamky vzdálené půl kilometru, navíc přes ostrov a navíc když fouká vítr???!!! A ještě navíc – na tři rány???!
Chtěla jsem to zjistit.
Chtěla bych to zjistit.
Den, který začal tím, že jsem dumala, jak zaženu nudu, končil tak, že jsem na toaletě přemýšlela, jak předběhnout frontu, abych se co nejrychleji mohla vrátit na hřiště a sledoval dál. Odnesla jsem si z toho jeden důležitý poznatek: ačkoliv v nejrůznějších návodech na šťastný život se píše, jak je důležité naučit se říkat „ne“ věcem, co se vám nelíbí, nebo vás nudí až obtěžují, možná stejně tak důležité je naučit se říkat ano. „Ano“ na věci, do kterých se vám možná úplně nechce, ale nechají vás nahlédnout za hranice důvěrně známého světa. Možná je potom budete vidět úplně jinak. 🙂
Foto Tigera Woodse: Tony Bowler/Shutterstock.com
