Často – a nejen mně, ale hlavně našim sociálním pracovnicím – volají budoucí klienti nebo jejich blízcí, kteří uvažují o tom, že by chtěli využít naši službu domova pro seniory.
Ptají se na ledacos. A některé dotazy mě nutí se pousmát… nebo se nad nimi zamyslet.
Ano, občas zazní i takové perly, jako: „Kolik u vás bydlí mužů?“ „A stojí aspoň některý za to?“
Ale častěji mě překvapí dotazy úplně jiného typu: „Kolik je povoleno piv?“ „Můžu chodit na vycházky?” „A jak často můžu mít návštěvy?“
Cože? Rok 2025 a pořád tyhle otázky?
V době, kdy by mělo být „povoleno skoro vše“, mě podobné dotazy udivují. V hlavě se mi hned promítají scény z černobílých filmů, kde paní ředitelka v bílém plášti přísně kárá seniora, že se z vycházky vrátil až po večerce.
Ale dnešní domovy pro seniory nejsou o zákazech.
Jsou především o pochopení potřeb klientů a o asistenci tam, kde už člověku dochází síly.
Nebudou nikdy dokonalé – ale mohou být dobré a lidské. A důstojné!!!
Pokud vám někde řeknou, že návštěvy jsou povoleny jen dvakrát týdně, vycházky jen na povolenku a pivo maximálně na Vánoce – tam nechoďte.
Vyberte si domov pro seniory, kde má personál i ředitel/ka pochopení pro běžný život.
Tohle je pro mě domov pro seniory: místo, kde se žije – a kde jsou vycházky, návštěvy i občasné pivo úplně normální součástí života. A ano, bydlí u nás i muži. A ty konverzace s nimi, zvlášť, když řešíme technické záležitosti, rekonstrukce nebo zahrádku, ty fakt někdy stojí za to 🙂
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
